Kulturaspolečnost

Je stále ještě brzy na architekturu budoucnosti?

(Aneb stavební vývoj Prahy očima tvůrců Futura Pragensis)

Z výstavy Futura pragensis

Foto: archiv

Moderní technologie, fantastické vize, odvážné koncepty (ve větší míře utopistické) nové a neotřelé tvary a linie, propojení s přírodou, materiály zaručující zdání prostoru - především sklo, absolutní odchýlení od minulosti atd. V těchto souvislostech na počátku 20. století začala uvažovat o svých dílech skupina architektů, kteří se záhy zařadili mezi tzv. futuristy. Futurismus šel napříč řadou uměleckých směrů a k jeho hlavním a zakládajícím představitelům patřil básník Tomas Marinetti. Ten také spolu s architektem Antoniem Sant´Elia rozpracoval manifest futuristické architektury „Manifesto dell Architektura Futurista“. Oba Italové měli poměrně jasný názor na styl, estetiku a umění. Nicméně to, co bylo poměrně lehce uskutečnitelné v literatuře nebo v malířství, se na poli architektury již provádělo složitěji. Elia jako architekt ale také jako socialista měl představu prostorového urbanismu s vertikálně řazenými funkcemi města, jež se budou rozcházet s dosavadními principy architektury. Přímo v manifestu vyzíval ostatní stavitele, aby budovali města jako obrovskou hlučící loděnici nebo jako gigantický stroj, kde vše bude velmi mobilní, dynamické a rychlé. Tak vypal také jeho nejvýznamnější projekt „Cittá Nuova“, který představoval mechanizované velkoměsto poseté mrakodrapy a tehdy ještě s zcela nepředstavitelnou víceúrovňovou dopravní sítí. Ale tuto vizi nebylo snadné a ani dosti dobře možné převést do skutečnosti, a tak Elfovi návrhy, a také plány dalších futuristických architektů té doby, zůstaly chápány jako utopické a na scénu se dostaly střízlivé proudy – funkcionalismus a jeho přímí nástupci.

Z výstavy Futura pragensis

Foto: archiv

Myšlenky futurismu však nebyly zcela opomenuty, v šedesátých a letech se k nim vrací někteří angličtí architekti tzv. skupiny Archigram. Projektanti Archigramu zůstali také pouze u nákresů, jejich návrhy se dokonce často vyznačovaly tím, že byly absolutně neuskutečnitelné. Ale svojí fantazií posunuli hranice v realizovatelné architektuře mnohem dále a tak rozšířili eventuality způsobu života ve městě.

Dnes, na prahu 21. století, se dostáváme k možnosti vize futuristických architektů provádět. Průkopníkem těchto děl je bezesporu Norman Foster, jenž navrhuje stavby ve stylu jakési skořápky nebo křehké bubliny, dává přednost proskleným průčelím vypadající jako několikavrstvé membrány, sloužící také jako přívod vzduchu a samostatný klimatický režim stavby. Jeho nejnovější realizací navrhovaného počinu je budova Švýcarské pojišťovny v Londýně. Jde o skleněnou homoli, která je novou dominantou města a pokouší se jednoznačně vytýčit směr kterým by se měla budoucí architektura ubírat.

A co na to Praha? Zřejmě nebudeme dlouho pozadu, pokud by se realizoval některý z navrhovaných počinů vystavených ve Veletržním paláci. Expozice nazvaná Futura Pragensis si bere za cíl poukázat na potencionální vývoj pražské architektury. Jde o návrhy mladých architektů Tomáše Rouska, Zbyňka Kulicha, Karla Vančury a Petry Sladké a dalších. Samozřejmě, že podobně jako před necelými sto lety se i nám mohou některé představy budoucí architektury ve městě zdát utopické. To vědí i tvůrci výstavy a proto určité své ideje označují spíše jako recesi, např. vizi Prahy jako jednoho velkého komunikačního prostoru pro přepravu genetického materiálu, který se má stát za 250 let nestěžejnější látkou na Zemi.

Z výstavy Futura pragensis

Foto: Hanka Zimmerhaklová

Velmi důvěryhodně ale působí jiné plány. Představitelná je nová podoba magistrály, rozvitá víceúrovňová doprava, mnohoúčelové centrum na Císařském ostrově ale i přestavba pražského přístavu v Holešovicích. Sám autor návrhu nové koncepce holešovických doků Tomáš Rousek podotýká, že tuto část Prahy lze smysluplně využít jako moderní a funkční městskou část, která bude strategicky chráněná před povodněmi umístěním ulic a komunikací do úrovně třetího patra. Tak by vznikla čtvrť v symbióze s Vltavou, což je také jeden z hlavních záměrů tvůrců – inspirovat se přírodou a být s ní v souladu. Od věci není ani dům sestavený z mnoha buněk, které lze velmi rychle a účelově podle potřeby obměňovat, výstava je totiž podpořená reálnými sociologickými analýzami, jejichž data dokládají, že např. v roce 2007 bude žít ve městech přes 50% lidstva. I proto je důležité si uvědomit, že většina lidských sídel nefunguje efektivně a nadměrně zatěžuje ekosystém. Město by mělo by tedy mělo být podle autorů živoucím organismem, při jehož výstavbě mají sehrát důležitou úlohu podněty z přírody ale i z historie (inspirací může být např. funkční podloubí gotických domů atd.), z biotechnologie a nanotechnologie, jež má umožnit programovat nové stavební městské strategie, a v neposlední řadě odstranění beztak již dosluhujících „paneláků“.

Hanka Zimmerhaklová