DIALOGStředoevropská knihovnička

Balázs Ablonczy: Teleki Pál

V maďarštině vydal Osiris, Budapešť 2005, 547 stran.

Monografie mladého maďarského historika Balázse Ablonczyho se věnuje analýze osobnosti a činnosti maďarského vědce, politika a sedmihradského grófa Pála Telekiho (1879-1941). Pál Teleki (celým jménem Ede János Pál Teleki) se rozsahem svých aktivit stal jednou ze symbolických postav meziválečného Maďarska. Svými předválečnými, ale zejména poválečnými aktivitami na poli domácí, ale i zahraniční politiky a diplomacie kontinuálně navazoval na tradice svého rodu, respektive následoval politickou dráhu svého otce Gézy Telekiho, od r. 1875 poslance maďarského (uherského) sněmu a na sklonku vlády Kálmána Tiszy i krátkodobě ministra vnitra (1889). Pál Teleki se zejména po r. 1918 stal plnoprávným členem významné generace maďarských vědeckých, kulturních a politických elit, které po rozpadu rakousko-uherského soustátí vytvářely státoprávní i kulturně-společenské základy poválečného Maďarska. Lze jen pro ilustraci uvést několik jmen jeho nejbližších spolupracovníků a přátel, kteří společně s ním ve dvacátých a třicátých letech 20. století formovali a ovlivňovali směr maďarské politiky, vědy a kultury – István Bethlen, Mihály Károlyi, Gusztáv Gratz, Miklós Bánffy, Masirevich Konstantin, Praznovszky Iván, Csekonics Iván, Lóczy Lajos a další. Růst a rozvoj osobnosti a zejména postižení šíře aktivit Pála Telekiho je v monografii detailně analyzováno, což odpovídá v mnoha ohledech až neuvěřitelnému rozsahu Telekiho společenské angažovanosti v předválečném i povalečném období.

Obálka knihy Balázs Ablonczy: Teleki Pál

Foto: Osiris

Období (1879-1918)

V úvodní kapitole (I. Rodina, původ, mládí, s. 23-48) se Ablonczy věnuje zejména podrobné analýze rodu Pála Telekiho, všímá si národnostně pestrého pozadí Telekiho předků a jejich původu, který kladli až do počátku 15. století, ačkoliv doložené poznatky o rodu Telekiů pocházejí až ze druhé poloviny 16. století. Dalším zajímavým momentem je otázka rodinného zázemí mladého Telekiho. Jeho matka, Irén Muráti, nepocházela, jak by se na tu dobu dalo očekávat, z kruhů maďarské aristokracie, ale pocházela z okruhu řecké menšiny (obchodníků) žijících v Budíně a Pešti. Jak proto konstatuje Ablonczy, sňatek otce Telekiho (Gézy Telekiho) s nemaďarkou byl na svou dobu skutečně neobvyklou událostí, nejen z pohledu konzervativní maďarské aristokracie, ale i z hlediska řecké menšiny samotné (s. 33-39).

Ve druhé kapitole (II. Období orientace 1897-1918, s. 48-125) autor přibližuje postupně se formující Telekiho zájmy na poli vědy, dokumentuje jeho první seznamování se s okolním evropským i vzdáleným asijským světem (v letech 1897-1899 uskutečnil svou první cestu po Evropě a Asii). Tyto výpravy nakonec definitivně rozhodly o jeho další budoucí profesní orientaci. Na bezmála další dvě desetiletí se mu jím stala geografie. A to i přesto, že ho tento zájem vzdaloval od jeho hlavního studijního oboru, kterým se mu stalo v roce 1897 započaté studium práv (právnická studia nakonec úspěšně ukončil v r. 1901). Teprve devatenáctiletý Teleki v prosinci 1898 přednesl o výsledcích své asijské cesty jednu ze svých prvních veřejných přednášek na půdě Maďarské geografické společnosti, na jejímž řízení, institucionálním rozvoji a rozšiřování její mezinárodní spolupráce se o deset let později, již jako její hlavní tajemník významně podílel. Tímto svým vystoupením rozhodně a definitivně vstoupil na pole maďarské vědy, v rámci které se skoro přes dvě desetiletí věnoval otázkám souvisejícím s geografií, dějinami objevů a kartografií. Tou kartografií, která ho hned na začátku jeho mladického zájmu mohla nadobro odradit od zvoleného směru. Teleki totiž projevil minimální nadání pro kreslení, tak důležité pro tento obor. Na druhou stranu však bylo v tomto období pro Telekiho důležité zejména to, že ve vědeckých kruzích (zeměpisců, kartografů a dalších odborníků) nachází své budoucí spolupracovníky, se kterými spolupracoval zejména v období konstituování a konsolidace Maďarska (Lajos Lóczy, Jenő Cholnoky, István Zichy). Podobným seskupením, které Telekiho spojilo s budoucími významnými postavami maďarského vědeckého a politického života (Gusztávem Gratzem, Oszkárem Jászim) byla revue Huszadik Század (Dvacáté století), do které publicisticky přispíval.

Ablonczy nás v úvodních dvou kapitolách provádí zejména obdobím Telekiho mladosti a dozrávání, přičemž tato etapa jeho života nachází jeden ze svých prvních vrcholů v prvním samostatném politickém vystoupení Telekiho, kterým bylo jeho zvolení za poslance uherského sněmu v lednu 1905, respektive jeho druhé zvolení v roce 1906. Stává se tak definitivně, jak zdůrazňuje Ablonczy, členem budoucí významné generace politiků, mezi kterými na jednom z prvních míst uvádí i Milana Hodžu, který se, stejně jako Teleki, v nových státoprávních podmínkách po r. 1918 stal ministerským předsedou. Nic na tom nezměnilo ani přechodné vzdálení Telekiho z maďarské politiky, když se okamžitě po svém druhém zvolení do sněmu v r. 1906 vzdává aktivnějšího uplatňování svého poslaneckého mandátu. V tomto období se totiž opět plně dává do služeb vědy (věnoval se výzkumu starých zeměpisných map; v r. 1907 se vydal na výpravu do Afriky, kde navštívil např. Káhiru; v Paříži a Londýně se věnoval hlavní oblasti svého vědeckého zájmu: Japonské objevy z hlediska historické kartografie). Tento svůj přechodný odklon od oficiální politiky je potvrzen jeho postupem v r. 1910, když do sněmu již znovu nekandidoval, ale naopak se v r. 1911 stává hlavním tajemníkem Maďarské geografické společnosti. V následujícím roce 1912, při příležitosti 60. výročí založení Americké geografické společnosti, je pozván a účastní se tak své první cesty do Spojených států. Cesty, která měla pro Telekiho další politickou dráhu zásadní význam. V rámci mezinárodní delegace totiž Teleki navázal pro budoucnost důležité kontakty s americkými a evropskými odborníky (geografy, zeměpisci), kteří se po rozpadu Rakousko-uherské monarchie budou aktivně podílet na přípravě poválečného uspořádání středoevropského prostoru v rámci expertních komisí mírové konference (Emmanuel de Martonne), a na které se později Teleki sám, ale i maďarská diplomacie obracela s požadavkem podpory při prosazování maďarských územních požadavků (zachování historické integrity).

Další zajímavým tématem (v českém prostředí takřka neznámým), který Ablonczy v rámci druhé kapitoly monografie otevírá, je aktivita Telekiho v rámci tzv. Turánského hnutí. Hnutí, na pozadí kterého se představitelé maďarské vědy a politiky, zejména po období vnitřní politické krize (1905-1910), snažily již od 70. a 80. let 19. století na základě jazykové příbuznosti maďarštiny s tzv. skupinou turánských jazyků (uralsko-altajské jazykové skupiny) nově definovat hlavní vnitro- a zahraničněpolitické cíle a priority, které souvisely s předpokládanou zahraničněpolitickou expanzí a rozšířením vlivu maďarského, kulturně-společensko-politického okruhu v oblasti od Číny až po Jaderské moře (hlavním ideologem tohoto hnutí byl Ármin Vambéry a jeho kniha A magyarok eredete – Původ Maďarů). Jedna část maďarské (uherské) politické reprezentace spatřovala v tomto hnutí příležitost, jak vyřešit ve svůj prospěch přetrvávající německou-rakousko hospodářskou dominaci v oblasti Balkánu, druhá část politické reprezentace uvažovala zejména o vytvoření významného politicko-ekonomického celku (v oblasti Blízkého východu a Turecké říše) s přirozeně chápanou podmínkou stanovení jeho centra v Budapešti, a tedy s vůdčí rolí „Magyarságu“ (maďarského kulturního společenství) v tomto procesu a prostoru. Až na menší rozdíly byla pragmatická hospodářská motivace alfou a omegou celého hnutí. Pro maďarskou společnost, vědu i politiku představovalo hnutí zejména v prvním desetiletí 20. století významný impuls (v r. 1910 vznikla Turánská společnost), který inicioval v kruzích maďarské vědy, politiky činorodou činnost, ve kterém se z hlediska odborného zájmu angažovaly vědecké kruhy (zeměpisci, orientalisté, turkologové, národopisci – Lajos Lóczy, Jenő Cholnoky, Pál Teleki), z pozice utilitárních politických a hospodářských zájmů zástupci maďarské politiky a ekonomiky (Miklós Bánffy, István Tisza, Károlyi Mihály) a v neposlední řadě i konzervativně-nacionalistické politické kruhy, které v hnutí spatřovali jen potvrzení v maďarské společnosti přirozeně chápané hegemonie „Magyarságu“ v Karpatské kotlině a oblastí ležících na východ od ní. Hnutí iniciovalo vlnu průzkumných „východních“ expedic do Asie (Kavkaz, Turkystán, oblast Volhy, Sibiř), kde se maďarští vědci snažili vyhledat doklady svého původu. Hnutí zasáhlo i významné představitele maďarské literatury (např. Zsigmonda Móricze, Endre Adyho), ale de facto se vší silou se rozšířilo napříč celou maďarskou společností. Teleki nezůstává stranou a stává se nejdříve popředsedou a později předsedou v Budapešti založeného Turánského internátu a šéfredaktorem časopisu Turán, cílem kterých bylo zejména systematické zkoumání východního prostoru, za finanční podpory maďarské vlády a dalších privátních subjektů. Období prvního Telekiho vzepětí na poli politickém, vědeckém a organizačním se završuje v osobní rovině sňatkem s Hannou Bissingen (1908). Pro budoucnost je zajímavé, že na svatbě samotné se účastnila špička tehdejší maďarské a sedmihradské aristokracie a mezi ní zejména jeho důvěrní přátelé – Mihály Károlyi (ten například zvykl Telekiho oslovovat důvěrně „Bóli“) a István Bethlen, kterému se Teleki, svým sňatkem a přes rodinné vazby manželky Istvána Bethlena, stal vzdáleným bratrancem.

Pál Teleki je dnes obecně vnímám zejména jako politik, méně již jako vědec, avšak i on si našel mimo sféry politiky a vědy velkou vášeň, kterou se mu stal svět automobilů a to zejména v období vojenské služby (s. 98-125). V r. 1909 stál u založení Dobrovolného královského maďarského automotoklubu (dříve Královský maďarský automobilový klub), jehož členové (např. Mihály Károlyi, Géza Andrássy, Pál Szapáry, István Friedrich, József Tőrley, Miklós Bánffy) chtěli svou činností snížit zejména nedostatečnou motorizovanost maďarské (uherské) armády. Mladý Teleki sehrával v rozvoji automobilové kultury v historickém Maďarsku (Uhersku) významnou roli, a to zejména jako zanícený propagátor tohoto odvětví. Zajímavostí pro českého recipienta může být fakt, že až do března 1912 Teleki využíval služeb „českého“ vozu firmy Laurin&Klement.

V závěru druhé kapitoly monografie se Ablonczy věnuje opět Telekiho pestré činnosti za doby Velké války, když působil jako voják v Srbsku (1914) a dále na jihozápadní frontě - zde sloužil nejdříve u kurýrní služby, později byl pověřen řízením provozu důležitého železničního uzlu jihozápadní fronty ve stanici San Daniele na území dnešního Slovinska a jak psal manželce, sice to je kutya munka, de hasznos (psí práce, ale užitečná).

V celém období 1914-1918 se však i nadále věnoval zejména organizační činnosti (méně již vědecké), ale zejména se po šesti letech opět vrátil na domácí politickou scénu, když byl v říjnu 1916 (v náhradních volbách) zvolen sněmovním zástupcem obvodu Keszthely a začal se angažovat zejména v oblasti sociální politiky a péče. V roce 1916 byl pověřen prací v tříčlenné komisi (P. Teleki, M. Bánffy, Gy. Pekár) pověřené koordinací prací jednotlivých odborných sekcí vládou Istvána Tiszy obnovené Turánské společnosti – Maďarského východního kulturního centra jako součásti Maďarské akademie věd; v roce 1917 stál jako šéfredaktor u znovuobnovení činnosti časopisu Turán, respektive se stal předsedou Zemského vojenského pečovatelského úřadu.

Po ukončení válečných operací a porážce Rakouska-Uherska byly Telekiho aktivity, jak poznamenává Ablonczy, řízeny zejména praktickými potřebami souvisejícími s „barevnými tužkami, velkými archy papírů k propočtům, znalostí angličtiny a železničních jízdních řádů. Maďarsko bylo poraženo.“

Období 1918-1921

Stěžejní část Ablonczyho monografie leží zejména v zachycení aktivit Telekiho v letech 1918 –1941, kdy je v rámci tří kapitol (III. V revoluci, v protirevoluci, ve vládě 1918-1921, s. 126-204) analyzováno období, které z hlediska Telekiho působení v politickém a veřejném životě je spojené s porážkou Rakouska-Uherska ve válce, následným konstituováním nového maďarského státu, s obdobím Károlyiho „astrové revoluce“, Kúnovým režimem Republiky rad, obdobím protirevoluce spojené zejména s - G. Peidlem, I. Friedrichem, K. Huszárem, zatímco s ohledem na zahraniční bylo spjato zejména s úsilím o zajištění nového státu (hranic) v souvislosti s druhým pozváním Maďarska (první proběhlo začátkem května 1919) a jeho představitelů na jednání s představiteli Dohody v Paříži.

V období října 1918 až března 1919, kdy se v Maďarsku „astrovou“ revolucí dostala k moci lidová vláda Mihálye Károlyiho, v době, kdy byla 16. 11. vyhlášena Maďarská lidová republika, jejímž dočasným prezidentem se po abdikaci své vlády stává 11. 1. 1919 Mihály Károlyi, který se usiloval stabilizovat těžkou vnitropolitickou, zahraničněpolitickou situaci Maďarska (např. vypracováním návrhu autonomie pro Rusíny, Slováky a Němce (Oszkár Jászi); vyhlášením pozemkové reformy; a zejména vypracováním nového volebního zákona, mimo jiné nejmodernějšího v celém období existence meziválečného Maďarska, cílem kterého bylo vyřešit ústavněprávní provizorium), stál Pál Teleki ve stínu veřejného politického dění. Pracoval zatím v ústraní (společně s albanistou Ferencem Nopcsou) na návrhu mapy známé jako tzv. „carte rouge“, která zachycovala etnickou situaci na území historického Maďarska (Uherska). Mapa se snažila ukázat, že většina měst a centrálních území historického Maďarska (Uherska) je obývaná maďarským etnikem oproti okrajovým oblastem historického Maďarska, obývaných většinou nemaďarskými etniky. Tato Telekiho aktivita ovšem nebyla v té době ničím výjimečným (již poslední „uherská“ vláda Sándora Wekerleho začala připravovat dílčí dokumenty, ale zejména po nástupu Károlyiho vlády v říjnu 1918, byly započaty práce na odborných podkladech pro mírovou konferenci), neboť si je třeba uvědomit, že na podobných mapových návrzích a statistických dokumentech, jak uvádí Ablonczy a další maďarští historici[1], v té době pracovalo několik desítek kartografů (takřka 60) a to zejména ve vzájemné spolupráci těchto institucí - Umělecko-průmyslové vysoké školy (Iparművészeti Főiskola), Maďarské geografické společnosti (Magyar Földrajzi Társaság), Statistického úřadu (Sztatisztikai Hivatal) a Ministerstva obchodu (Kereskedelmi Minisztérium). Význam Telekiho aktivity spočívál zejména ve skutečnosti, že na základě jeho mapového návrhu prezentovaného v Maďarské geografické společnosti v lednu 1919 bylo vypracováno provolání ke světovým geografickým společnostem, aby protestovaly proti očekávanému rozdělení historického území Maďarska (Uherska). Od tohoto okamžiku (leden 1919) se Teleki spolu s dalšími staví plně na čelo domácí, ale i zahraniční informační kampaně, prostřednictvím které Maďarsko hledalo vnější podporu pro požadavek zachování územní integrity území Svatoštěpánské koruny. V prosinci 1918 se Teleki stal, jako většina významných představitelů maďarské inteligence, členem Maďarské ligy na obranu územní integrity. Ve výčtu jeho aktivit před jeho vstupem do politických funkcí, je potřebné také zmínit jeho členství v Külügyi Tanács - Zahraniční radě (založené začátkem března 1919), ve které se postavil po bok bývalému ministrovi pro národnosti v Károlyiho vládě a předsedovi tohoto orgánu Oszkáru Jászimu. Ačkoliv stál Teleki stále mimo oficiální struktury maďarské politiky, lze říci, že v období 1918-1920 byl plně loajální vůči politice M. Károlyiho. Nelze proto akceptovat v české a slovenské historiografii dosud přepjatě prezentovaný obraz Telekiho jako nedemokratického vůdce maďarského hnutí revize a iredenty v tomto období. V letech 1918-1920 byl požadavek zachování územní integrity společným jmenovatelem aktivit všech maďarských politických subjektů a Teleki svým jednáním nevybočoval z tohoto rámce. V dramatickém období let 1918-1920 se snažil využít svých dříve získaných zahraničních kontaktů, zejména z důvodu neoficiálně podávaných memorand (o aktuální situaci v Maďarsku) zástupcům dohodový misí, ať již na území Maďarska, nebo v zahraničí (Švýcarsko, Skotsko). Osobně například doprovázel misi A. Coolidge, který byl americkou mírovou delegací pověřen zkoumáním poměrů v jihovýchodní Evropě (mise pobývala v Budapešti mezi 15. a 20. lednem 1919). Tato činnost přirozeně nebyla ojedinělá a můžeme i na základě tohoto poukázat na skutečnost, že maďarské politické kruhy (zejména z kruhů aristokracie) nebyly v tomto období v takové izolaci, naopak hledaly cestu k vybudování živých zahraničních styků, jak v centrech Dohody, tak v nástupnických státech. Podobně jako Teleki se počátkem ledna 1919 angažoval další z trojice (Teleki, Bethlen, Bánffy) sedmihradských grófů. Miklós Bánffy podnikl počátkem roku 1919 propagační cestu po západní Evropě, ale i další, kteří v mnoha případech při této činnosti úzce spolupracovali s Telekim. S aktivitami a úsilím Telekiho souvisel i počátek a průběh tajných francouzsko-maďarských jednání z počátku roku 1920 (s. 160-162).

V tomto období se také u Telekiho poprvé projevily jeho sympatie ke království SHS, zejména k Srbům, u kterých mu imponoval heroismus, kterému, jak uváděl, byl podobný heroismus i dalších dvou národů (Chorvatů a Slovinců). Zároveň „jugoslávský“ stát v daném okamžiku považoval za nejvhodnější státní subjekt, se kterým by Budapešť měla uzavřít strategické partnerství. Tento pozitivní vztah k „jugoslávskému státu a povaze jeho lidu“ se mu v první polovině roku 1941 stal osudným.

Po vzniku Republiky rad Pál Teleki nejdříve odcestoval, a to i na žádost Mihálye Károlyiho, do Švýcarska, kde pokračoval ve své neoficiální diplomatické činnosti, až se začátkem dubna usadil ve Vídni, kde vzniklo hlavní centrum maďarské protirevoluce Magyar Nemzeti Bizottság - Maďarská národní komise, známá dnes zejména jako Antibolševický komitét. Teleki spolu s Istvánem Bethlenem se zároveň stali respektovanými vůdci maďarské emigrace, kteří se v zájmu Maďarska, pro futuro, snažili vyjednávat s představiteli francouzské a britské dohodové mise ve Vídni.

V důsledku postupně nastávající koroze režimu B. Kúna (který například již koncem dubna 1919 vyjednával pro sebe, rodinné příslušníky a spolupracovníky utečenecký status v Rakousku), v důsledku ofenzívy rumunských vojsk, se v květnu 1919 postupně ustavily protirevoluční vlády v Aradu, od konce května již v Szegedu, který se nacházel pod dozorem francouzských vojenských sil a autorit. Teleki po svém přesunu z Vídně do Szegedu (ve druhé polovině května a s finanční podporou určené protirevoluční vládě - 3 mil. korun) vůbec poprvé nastoupil do funkce ministra zahraničních věcí (slib složil 6. června 1919). Zastával jej jak v první a druhé szegedské vládě Gyuly Károlyiho, tak i ve třetí vládě Dezső P. Abraháma, kde zastával navíc i post ministra zamědělství. Jak napsal jeden z dalších emigrantů, v této době byl Szeged ostrovem, plným národně cítících trosečníků (s. 141). Teleki se i v mimořádné situaci a podmínkách věnoval vybudování řádné diplomatické agendy (jednal s představiteli dohodových misí; zvláštní misi vyslal na mírovou konferenci do Paříže – kterou se snažil přesvědčit, že budoucností Maďarska je vláda v Szegedu a její politický kurz a snažil se tak dosáhnout jejího uznání ze strany Dohody; aktivně navazoval styky s představiteli Rumunska, Polska a království SHS. V této souvislosti může být zajímavé i to, že v tomto období (v polovině června), když několikrát cestoval do Bělehradu k jednáním se srbskými politickými autoritami, také poprvé úzce spolupracoval s Miklósem Horthym, se kterým v sobě nalezly, jak uvádí Ablonczy, vzájemné sympatie. Telekiho zahraničněpolitická agenda se prolínala s jeho úsilím na vnitropolitickém poli, kde se pokoušel nalézt cestu k jednání s představiteli Republiky rad, avšak bez úspěchu. Zároveň se postupně stal i hlavním ideologem politických sil v Szegedu, když své názory o budoucím charakteru Maďarska prezentoval v rámci listu Szegedi Új Nemzedék (Szegedská nová generace). Jak uvádí Ablonczy, Teleki byl přesvědčený, že příčiny současné krize Maďarska nejsou jen důsledkem územních ztrát a panujícího bolševistického režimu, ale tvrdil, že příčiny krize jsou mnohem hlubší. Zejména se domníval, že politický liberalismus M. Károlyiho (později přestavitele Károlyiho režimu označoval za chladné bolševiky) byl nedostatečně národní, a považoval proto za potřebné, aby nová generace byla opět více národní (maďarská), když tvrdil, že svatým egoismem se musí vyříznout z maďarského společenství (Magyarságu) vše, co není maďarské, co se v to neumí proměnit, nebo co do nás nechce prosáknout (s. 148). S pádem Republiky rad se Teleki (po přesunu ze Szegedu, přes Siófok do Budapešti) stal jedním z vedoucích politických představitelů, kteří byli, v důsledku sesazení „odborářské“ vlády Gyuly Peidla, pozváni na jednání s Josefem Habsburským (10. 8. 1919) a vyzváni k vypracování návrhu dalšího postupu (mimo Telekiho se tohoto setkání účastnili: István Bethlen, Lovászy Marton, Gusztáv Gratz, Károly Huszár, István Friedrich a další), na základě kterého měl být sestaven nový kabinet (sestaven byl 14. srpna, jeho ministerským předsedou se stal István Friedrich, bývalý státní tajemník M. Károlyiho pro vojenské záležitosti). Pál Teleki se v tomto okamžiku dostal poprvé do oficiálních struktur maďarského veřejného politického života, ale zejména k ohnisku moci. Teleki se koncem srpna 1919 stal předsedou Keresztény Nemzeti Párt (Křesťansko národní strany), v rámci které i nadále sehrával klíčovou roli István Friedrich, která se však zejména úsilím P. Telekiho ve spolupráci s I. Bethlenem snažila vytvořit jednotnou křesťanskou-národní stranu.[2] K tomu nakonec došlo až v koncem října, kdy vznikla Keresztény Egyesülés Nemzeti Pártja (Strana křesťansko-národního sjednocení), zejména za pomoci britského diplomata Sira George Clerka (více viz. v literatuře „Clerkova mise“), která přivedla maďarské, stranicko-politické síly k sestavení konsolidačního kabinetu (K. Huszára), který byl následně uznán Dohodou. Vnitropolitický a zahraničněpolitický význam sestavení této vlády spočíval ve skutečnosti, že tímto padla zásadní překážka bránící oficiálnímu pozvání maďarské delegace na jednání mírové konference v Paříži. Rozhodující postavou delegace se stal, kromě v mnoha ohledech spíše symbolicky chápaného A. Apponyiho, Pál Teleki.

Neoficiální diplomatické aktivity P. Telekiho, ve směru ovlivnění stanoviska Dohody v prospěch Maďarska, byly spjaty již v říjnu 1918 s aktivitami vlády M. Károlyiho, jejíž úsilí na tomto poli bylo přerušeno režimem Republiky rad. Oficiální pověření Telekiho k přípravě maďarských podkladů pro mírovou konferenci však získalo oficiální statut až v době vlády Istvána Friedricha, kdy byl Teleki Josefem Habsburským vyzván k vytvoření Kanceláře (Békeelőkészítő Iroda) pro přípravu pokladů pro mírovou konferenci. Ta vznikla pod Telekiho vedením 21. srpna 1919. Kancelář musela v počáteční fázi pracovat rozptýleně na několika místech Budapešti (v budově Ministerstva zahraničních věcí; dále v jednom z křídel Královského paláce) a to z důvodu stálé přítomnosti rumunských vojsk v hlavním městě. Na odborné práci se podílelo velké množství Telekiho kolegů a přátel z vědeckých kruhů (Alajos Kovács - statistik; István Csáky - diplomat; Ferenc Fodor - geograf; Benedek Jancsó – historik; Imre Csáky – koordinoval práci související s problematikou Horních Uher, tedy Slovenska). Od začátku listopadu se práce účastnil i Albert Apponyi a velké množství odborných referentů ministerstev a dalších vědeckých institucí. V rámci Kanceláře vznikla zároveň tzv. Kancelář B, věnující se problematice Sedmihradska, jejíž práci koordinoval István Bethlen, jako tajný ministr pro Sedmihradsko.[3] Jak uvádí Ablonczy, Telekiho výhodou bylo i to, že již v období příprav (říjen 1919) mu byly známy základní obrysy podmínek mírové smlouvy s Maďarskem, které mu sdělil George Clerk, ale zároveň mohl vysledovat základní tendence z obsahu již uzavřených mírových smluv (s Rakouskem, Německem), čemuž přizpůsoboval obsah i formu připravovaných maďarských dokumentů. Hektické období příprav, které Telekiho pohltilo jak po stránce odborné, tak zejména organizační, bylo ukončeno prosincovým rozhodnutím ministerské rady (29. 12. 1919) o vyslání maďarské mírové delegace. Jedním ze sedmi hlavních maďarských mírových delegátů, kteří se 5. ledna 1920 vydali zvláštním vlakem z Východního nádraží směr Paříž byl i Pál Teleki (dalšími byli: Albert Apponyi, István Bethlen, Sándor Popovics, Vilmos Lers, László Somssich, Iván Praznovszky). Chladné přijetí delegace v Paříži předznamenalo celkový průběh a výsledky vyjednávání Maďarskem, k jehož pozitivnímu zvratu nepomohlo ani úsilí Telekiho. Podmínky předběžné podoby mírové smlouvy s Maďarskem (předané 15. ledna 1920) způsobily v řadách maďarské delegace i představitelů maďarské vlády naprosté rozčarování (vláda se tomuto věnovala 21. ledna 1920). Teleki označil podobu stanovených hranic za naprosto ireální. Představitelé mírové konference se v období únor-květen 1920 věnovali především maďarské otázce. Přes stálý nesouhlas Maďarů a neúnavné pokusy maďarské diplomacie o zvrat (tajná francouzsko-maďarská jednání) a Telekiho enormní diplomatické úsilí zejména po jeho opětovném vstupu do nové maďarské vlády Sándora Simonyi-Semadana, kde se stal ministrem zahraničních věcí, nakonec Dohoda Maďarsku 6. května 1920 předložila definitivní text mírové smlouvy a spolu s ním pro Maďary tak významný, z hlediska Dohody zejména účelový, Millerandem podepsaný tzv. lettre d'envoi. Maďarsko a jeho političtí přestavitelé, i přes kontinuálně projevovaný nesouhlas, nakonec souhlasili (převážily pragmatické důvody, zejména s ohledem na potřebu hospodářské konsolidace státu) s podpisem mírové smlouvy (4. června 1920), ale již bez účasti špiček maďarského politického, Alberta Apponyiho, Istvána Bethlena a zejména Pála Telekiho, zanedlouho designovaného maďarského ministerského předsedy (15. července 1920).

Ablonczy se v monografii obdobím Telekiho působení ve funkci premiéra věnuje zejména v podkapitole Először az ország élén (Poprvé na čele země, s. 169-204). Detailně analyzuje tuto etapu Telekiho politické dráhy, přičemž uvádí, že devítiměsíční premiérství Telekiho (19.7.- 14.4. 1920), během kterého minimálně čtyřikrát zamýšlel rezignovat, jednou musel transformovat vládu (prosinec 1920), bylo spojeno zejména s aktivitami na vnitropolitickém kolbišti a dále důležitým krokem, totiž schválením Trianonské mírové smlouvy maďarským parlamentem (15. listopadu 1920; součástí Sbírky zákonů se stala až 26. července 1921 jako Zákon č. XXXIII.). Hlavní cíle své vlády Teleki shrnul 22. července 1919 ve své vstupní řeči před parlamentem, kdy prezentoval stanoviska a cíle vlády vycházející z potřeb každodenního pragmatismu (posílení maďarsko-polského spojenectví; omezení vlivu židovské společnosti – člen Telekiho kabinetu, ministr kultu István Haller předložil v ten samý den vůbec první návrh zákona známého později jako tzv. Numerus clausus, který byl po rozsáhlé diskusi v parlamentu (červenec-září) přijat 22. 9. 1920 jako zákonný článek XXV.; dokončení pozemkové reformy; vyřešení královské otázky). Z hlediska vnitřní situace maďarská společnost a zájmové organizace (např. ÉME – Ébrédő Magyarok Egyesülete - Spolek probouzejících se Maďarů) projevovaly kontinuální nesouhlas s procesem schvalování a ratifikace mírové smlouvy, přičemž i přičiněním vlády a radikálních politických seskupení byl posilován ve společnosti antisemitismus, což mělo v Budapešti za následek několik ostrých střetů s policií, které si vyžádaly několik obětí mezi demonstranty. V tomto období se Telekiho vláda dostávala i z výše zmíněných důvodů do absolutní izolace ze strany okolního světa (např. Mezinárodní odborové hnutí vyhlásilo bojkot na dovoz zboží do Maďarska, i když s minimálním úspěchem). Teleki se proto snažil tuto izolaci postupně prolomit, i ve vztahu k Československu.

Jak uvádí Ablonzcy, Teleki se snažil zeslabovat napětí v čsl.-maď. vztazích, čímž sledoval zejména možnost případného otevření jednání o územních korekcích (s. 185). Opatrné diplomatické aktivity ze začátku roku vyvrcholily prvním oficiálním jednáním československé a maďarské delegace v březnu (14.-15.) 1921 v Brücku, na kterém se osobně účastnil Pál Teleki spolu s Gusztávem Gratzem (min. zahr. věcí, historik).[4] Pál Teleki se také neoficiálně zúčastnil, spolu s tehdejším maďarským ministrem zahraničních věcí Miklósem Bánffym, i druhé československo-maďarské schůzky v červenci 1921 v Mariánských lázních (pod záminkou léčby v českých lázních).

V důsledku zostření královské otázky a zejména v důsledku prvního a druhého návratu Karla IV. Habsburského do Maďarska v březnu 1921 byly tyto prvotní pokusy o čsl.-maď. sblížení přerušené.[5] Začátkem dubna 1921 Teleki rezignoval z postu ministerského předsedy, což podle Ablonczyho bylo i důsledkem toho, že Pálu Telekimu chyběla, v porovnání s budoucím min. předsedou a Telekiho přítelem Istvánem Bethlenem hlubší znalost politické taktiky a zejména schopnost uzavírat ve větší míře kompromisy.

Období 1921-1941

Pál Teleki se svým působením ve veřejném životě po roce 1918 stal natrvalo jednou z nejvlivnějších postav maďarské politiky. Jeho politické názory a postoje zachovávaly svou ideovou kontinuitu i v následujícím období, které trávil „mimo“ bezprostřední struktury maďarské vládní politiky. V rámci čtvrté a páté kapitoly (IV. Nemzetnevelés, revízió, konzervativizmus 1921-1938 (Výchova národa, revize, konzervativizmus 1921-1938), s. 205-345; V. Vissza a politikába (Zpět v politice 1938-1941), s. 367-510) se Ablonczy opět věnuje pestré šíři Telekiho aktivit. Ty souvisely především s jeho zájmem o opětovné pozdvižení maďarské střední třídy, která se podle jeho názoru měla stát základem budoucí maďarské společnosti (v kontrastu s rolnickou vrstvou, v jejíž duchovní hodnoty a intelektuální schopnosti nevěřil). Teleki maďarskou společnost a její kulturu nahlížel totiž ze dvou pólů: prvním byla elitní kultura společnosti městské, druhým pólem byla kultura tradiční-lidová společnosti vesnické. Nástrojem tohoto úsilí měla být organizace a výchova této vrstvy maďarské mládeže (výchova budoucích křesťansko-národních elit), např. prostřednictvím skautského hnutí, nebo v rámci vzdělávacích institucí, jakou bylo již od roku 1895 fungující Eötvös Collegium, jehož výchovou prošly i v meziválečném období činné maďarské elity (Zoltán Kodály, Gyula Szekfű a další). Tyto své aktivity podporoval jak pedagogickou činností na Hospodářské fakultě státní univerzity (již 30. prosince 1919 byl M. Horthym vyjmenován za řádného profesora), ale i svou záštitou nad fungováním skoro dvou tuctů organizací a spolků (řídil např. Utečeneckou kancelář; na základě rozhodnutí vlády Istvána Bethlena byl 12. 8. 1921 jmenován vedoucím TESZK-u (Centra společenských organizací a spolků, jehož pracovní náplní bylo řízení a koordinace mimovládní aktivit na poli vnitřní a zahraniční propagandy, přirozeně s tichým souhlasem a finanční podporou vlády – pro tento orgán se časem vžilo označení Teleki-Iroda – Telekiho kancelář). Ablonczy uvádí, že právě Teleki ve dvacátých letech řídil ilegální vládní financování menšinových organizací na územích nástupnických států.[6] V létě 1921 se vydal na přednáškové turné do Spojených států, kde přednášel o dějinách, geografii Maďarska a Karpatské kotliny, o národnostní problematice Uherska v 19. století (o Slovácích a Rusínech) a mimo jiné se v rámci svého amerického pobytu dostal do styku s americkým prezidentem Hardingem a ministrem zahraničních věcí Hughesem.

V mnoha ohledech až neuvěřitelně široká paleta Telekiho aktivit byla v roce 1924 rozšířena jeho aktivní účastí v rámci tříčlenného řídícího kuratoria nově zřízeného Maďarského sociografického Institutu, jehož pověřením byl sociologický a sociografický výzkum post-trianonského Maďarska. Pracoval zároveň jako expert vlády pro oblast problematiky menšin, a dále byl Bethlenovou vládou vysílán do zahraničí (Paříž, Londýn) k neformálním diplomatickým jednáním, s cílem perspektivně oslabit těžké podmínky mírové smlouvy.

V našich podmínkách je Pál Teleki vnímám zejména jako vůdčí postava maďarského hnutí revize. Ve spojení s touto činností (stejně jako tomu bylo i na počátku Telekiho vědecké a politické dráhy) se jeho společensko-politická angažovanost (v letech 1927-1938 byl členem horní komory maďarského parlamentu) prolíná s jeho činností organizační, zejména ve vědecké oblasti (v roce 1926 např. stojí u zrodu Államtudományi Intézet - Státovědecké společnosti (patřila pod Statistický úřad), jejímž hlavním úkolem byl sběr a analýza dat, týkajících se vývoje v sousedních nástupnických státech, zejména z hlediska situace menšin. Tyto materiály byly následně využívány maďarským ministerstvem zahraničních věcí. Na této práci se podíleli zejména uprchlíci pocházející z území nástupnických států. Publicisticky a organizačně stál u zrodu pro zahraničí určené revue Nouvelle Revue de Hongrie, ve třicátých letech byl členem redakční rady anglicky psané revue Hungarian Quarterly a na poli domácí publicistiky se podílel na projektu konzervativně orientované revue Magyar Szemle, která se stala, pod vedením maďarského historika Gyuly Székfű, zejména od počátku třicátých let významným fórem politické skupiny Istvána Bethlena.

Pro konzervativního Telekiho byla podmínkou úspěchu hnutí a ideologie revize adekvátně přizpůsobená výchova národa, zejména mládeže a to v celém období 1921-1938, kdy se Teleki tímto směrem angažoval, ať již v rámci skautského hnutí (Cserkész mozgalom), nebo svou pedagogickou činností. Pál Teleki své ideové a vědecké přesvědčení o výjimečnosti „Magyarságu“, své zkušenosti z práce při budování maďarského státu a výchově společnosti po roce 1918 „zúročil“ na osudovém sklonku své politické kariéry v letech 1938-1941. V tomto okamžiku, v období evropské mocenské krize, po podepsání Mnichovské dohody, první a druhé Vídeňské arbitráži, jak uvádí Ablonczy, Maďarsko již nepotřebovalo Telekiho jako vychovatele maďarské společnosti, ale potřebovali Telekiho, zejména jako vůdčího ideologa revize, když se nakonec stal i přímým vykonavatelem územní revize. V dubnu 1939 se Teleki po 18 letech opět postavil do čela maďarské vlády, která se pro Telekiho, i přes naplnění jeho meziválečných snah o opětovný zisk maďarských území (jižní části Slovenska, Podkarpatská Rus, Sedmihradsko – avšak nikoliv na základě Telekim požadované totální revize) skončila osobní tragédií. Nestala se však jen tragedií osobní, ale v důsledku i Telekiho zahraniční politiky v letech 1939-1941 se skončila v roce 1945 totální porážkou meziválečného maďarského revizního politického kurzu. Maďarsko 11. dubna 1941, čtyři dny po pohřbu Pála Telekiho, vstoupilo na základě jeho nařízení na scénu druhé světové války, útokem proti Jugoslávii…

Způsob zpracování monografie o Pálu Telekim z pera Balázse Ablonczyho se může stát pro českého historika v mnoha směrech především objevnou výpravou za poznáváním duchovního, politického a vědeckého světa maďarské společnosti na přelomu 19. a 20. století a zároveň exkurzem do dějin post-trianonského Maďarska, jejíž integrální a v mnoha ohledech výjimečnou postavou byl Pál Teleki – aristokrat, vědec, organizátor, právník, politik a zejména pro maďarskou společnost tak potřebný národní ideolog, mírnící rány nepřízně historického osudu po rozpadu Rakouska-Uherska. Nezbývá než doufat, že toto stěžejní dílo z oblasti maďarských dějin 20. století, z pera představitele nastupující mladé maďarské historické generace, bude v budoucnosti zpřístupněno i české odborné veřejnosti.

Robert Pejša
Autor je historik, působí v Praze a Budapešti

[1] ROMSICS, Ignác: A trianoni békeszerződés (Trianonská mírová smlouva). Osiris, Budapest 2005

[2] Podrobněji ke spolupráci P. Telekiho a I. Bethlena např. ROMSICS, Ignác: Bethlen István. Osiris, Budapest 2005.

[3] ROMSICS, Ignác: A trianoni békeszerződés. s. 145

[4] Autor dodnes jedné z nejlepších analýz politicko-společenského vývoje meziválečného Maďarska: GRATZ, Gusztáv: Magyarország a két háború között – Maďarsko mezi dvěma válkami). Osiris, Budapest 2001

[5] K problematice diplomatických vztahů mezi Československem a Maďarskem v roce 1921 se vztahují z české strany zejména studie mladého českého historika Andreje Tótha. Např. TÓTH, Andrej: Československá diplomacie a první restaurační pokus Karla Habsburského v maďarsku (26. březen – 5. duben 1921). In: Slovanský přehled, roč. 88, 2005, č. 3, s. 371-386; TÓTH, Andrej: Výsledek prvního restauračního pokusu Karla Habsburského v Maďarsku na jaře 1921 – uzavření československo-rumunské malodohodové spojenecké smlouvy. In: Slovanský přehled, roč. 88, 2002, č. 4, s. 521-533

[6] K této problematice podrobně např.: ZEIDLER, Miklós: A Revíziós Gondolat (Myšlenka revize). Osiris, Budapest 2001