Literárnívýtvarná příloha

Jak se vraždí po česku?

Detektivka patří od chvíle svého vzniku v hlavě E. A. Poea mezi čtenářsky nejoblíbenější literární žánry. Každoročně vychází v Čechách nepřehledné množství nových titulů, ať už původních českých či překladových. Vedle toho nakladatelství stále znovu sahají po osvědčené klasice, jakou jsou knihy A. Conana Doyla, E. S. Gardnera, R. Chandlera, A. Christie nebo G. Simenona. Čtenáři se tak nabízí všechno možné počínaje levnými brakovými sešity na pultu trafiky (např. edice KRIMI – skutečné kriminální případy), až po složitě komponované romány s vysokými literárními ambicemi (Chandler). V „detektivních“ odděleních veřejných knihoven pak sledujeme zkušené čtenářské matadory, jak soustředěným zrakem projíždějí regály, aby si nakonec odnesli domů hromadu těchto napínavých svazečků.

V dřevních dobách se nejrůznější moralisté čas od času pobuřovali nad tím, jak bezduchou, úpadkovou a lacinou zábavu detektivní žánr čtenáři skýtá. Mnohdy měli i pravdu. Dnes, kdy byl tištěný škvár nahrazen škvárem filmovým a televizním a naříká se pro změnu nad tím, jak lidé nečtou, představuje detektivka jeden z nástrojů, jak moderního člověka u knihy udržet. Ať se to někomu líbí nebo nelíbí, čtenáři se prostě rádi nechávají vzrušovat příběhy více či méně rafinovaných vražd (o ty jde především) a okouzlovat důvtipem a dedukčními schopnostmi jejich vyšetřovatelů.

Česká detektivka nemá zdaleka tak mohutnou tradici jako například její americká, francouzská nebo britská sestra, ani tvůrce formátu výše zmíněných klasiků. Ale i v jejích řadách nalezneme pozoruhodná jména a knihy, které dodnes stojí za přečtení.

Ze zakladatelských osobností jmenujme Eduarda Fikera (1902 – 1961), který vytvořil bezmála čtyřicet detektivních příběhů, z nichž nejslavnějším se stal díky filmovému zpracování román Série C-L (Na kolejích čeká vrah). I další úspěšná literární díla se obyčejně dočkala svých filmových adaptací. Také díky nim zná téměř každý malebné příběhy ze staré Prahy Jiřího Marka (1914 – 1994), poněkud roztržitého poručíka Borůvku Josefa Škvoreckého (1924 -) nebo šarmantního kapitána Exnera (v podání Jiřího Kodeta) nedávno zesnulého Václava Erbena (1930 – 2003).

V tomto čísle se blíže podíváme na českou detektivku nejsoučasnější. Jan Šindelka kritickým okem zhodnotil poslední laureáty ceny Jiřího Marka (za nejlepší detektivní knihu roku 2004): nové povídkové „panoptikum hříšných lidí“ Viktorína Šulce Příští stanice: smrt a román Jana Cimického Vražedná past. Dále se v rozhovoru seznámíme se svérázným severočeským autorem Janem Šebelkou, který prostřednictvím literatury bojuje se zlořády politiky, a jehož knížky bývají v knihovnách zhusta mezi detektivky zařazovány, třebaže jimi převážně nejsou. O tom nás přesvědčí analýza jeho „liberecké tragikomedie“.

A nakonec, abyste se nenudili a hltali naše příspěvky stejně pozorně jako detektivní šarádu, vyhlašujeme detektivní soutěž pro nejbystřejšího čtenáře. Vaším úkolem je vypátrat v textu Šindelkova článku slovo, v němž úkladný redaktor zlomyslně zaměnil krátkou samohlásku za dlouhou. Nejrychlejší šerlok obdrží od kolektivu literárně-výtvarné přílohy hodnotnou cenu (svá řešení pište na email: jahnakemail.cz). Teď už přejeme zajímavé čtení.

Jiří Nedvěd

Nejlepší detektivky loňského roku

Viktorín Šulc: Příští stanice: smrt. Praha: Motto, 2004; Jan Cimický: Vražedná past. Olomouc: Rubico, 2004

Vybrali jsme dvě knihy, které obdrželi cenu Jiřího Marka na rok 2004 jako nejlepší (detektivní) román vydaný v roce 2004 - cenu uděluje Česká sekce AIEP – Asociace autorů detektivní literatury. Na jejích internetových stránkách se dočteme, že cenu výjimečně obdrželi autoři dva, tj. Šulc a Cimický. V případě Šulce se však jedná o povídky, které jsou spojeny postavami detektivů pražské „mordparty“, není docela zřejmé, proč porota knihu oceňovala jako román.

Východiska i děje obou knih jsou odlišná: Šulc navazuje na kriminální příběhy J.Marka, jak to inzeruje též na přebalu knihy: „Nové panoptikum hříšných lidí země české!“. Šulcovy povídky se odehrávají v 60.letech (zřejmě před rokem 1968); zde je další podobnost s Markem: časový odstup od líčených dějů a dobou napsání. Cimického román je ze současnosti, a je v jistém smyslu „angažovaný“, vybírá takové dějové motivy, které jsou nějak příznačné pro dnešek, především negativně příznačné, a nějak se k nim staví, hodnotí je.

Šulc píše v duchu určité tradice kriminální povídky, čtenář si tak rámcově může utvořit představu, co ho čeká. Pro hodnocení knihy je důležité především to, jak se autorovi podařilo zpracovat materiál, zda naplnil pravidla detektivního žánru, jde o hru se zápletkou, se čtenářem apod. Úvodní povídka (Příští stanice smrt) nás zavede bez nějakého úvodu přímo na místo zločinu: „Nějaká mrtvola pod železničním náspem nemohla rozházet Hájkovu dobrou náladu.“ Skrz vnitřní monolog staršího, zkušeného, dostatečně otrlého kriminalisty Hájka jsou nám představeni jeho kolegové z „mordparty“: Mocka – mladý, začínající vyšetřovatel, do všeho se žene po hlavě; Chmůra – nadšený stranický funkcionář, pokud však jde o řemeslo, je opravdový profesionál, Hájkovi je spíš pro legraci. Jsou to klasické postavy policejního týmu, stejně „klasické“ (pro detektivku) jako jsou zde i jejich nebo autorské komentáře a promluvy. Trochu cynické, trochu vtipné, občas se filozofuje - směs toho všeho čteme třeba hned v první povídce, kde Hájek přemýšlí o mrtvolách, že jsou všechny „na jedno brdo“: „Hlavně tím zvláštním tichem, které je obklopuje. Tichem plným otazníků, z nichž většina nebude nikdy objasněna, protože málokterý detektiv má čas být ještě filozofem, a žádnému filozofovi se nechce jít sloužit k mordpartě.“

Děj Cimického románu se odvíjí v reáliích, které většina čtenářů zná (z novin, z vlastní zkušenosti), má k nim nějaký vztah, něco si o nich myslí. Kniha začíná téměř lyricky a subjektivně, v první osobě: „Mám rád léto, modrou oblohu a všechny ty vůně, které někdy nelze ani od sebe zřetelně rozeznat.“ Nato vypravěči telefonuje přítel – policista. Chtěl by si udělat výlet do Krkonoš, chce vypadnout z města, ale rodina to považuje za hloupost, tak volá příteli. Vzpomínají během výletu na vše možné, mluví o životě a dokola skloňují hlavní téma současnosti: hektická doba, koloběh práce – víkendy, není čas, všichni jsme toho obětí, víme to, ale nejde se z toho vyvázat. To je první „současné“ téma – prolíná se pak celou knihou, téměř všechny postavy jsou tím nějak vyšinuté, spěchají, jsou nervózní, nemají na sebe čas atd. Cimický tu moralizuje: píše, že jsou oba přátelé typicky moderním člověkem, že jim něco chybí, „kontakt s přírodou“, a přirovnává je a vůbec „nás“ k dítěti „…, které podvědomě olizuje omítku, protože mu chybí vápník. Copak asi chybí nám?“ Na podobný komentář narazíme tu a tam v celé knize. Samotná zápletka se rozehrává až od druhé kapitoly, nastupuje tu také neosobní vypravěč namísto psychiatra.

U Šulcovy knihy nemá smysl rozebírat jednotlivé povídky, různé způsoby přístupu k zápletce, psychologie vrahů apod. Jsou to suverénně napsané detektivní příběhy, někdy docela hororové, čtenáře nic neruší v četbě, pravidla detektivní hry jsou naplněna. Zajímavá je jiná rovina knihy, a sice ta, kterou jí Šulc taky nějakým způsobem zakotvuje do současnosti. V epilogu ke knize píše: „…Jiří Marek čerpal náměty povídek Hříšných lidí ze skutečných soudních případu první republiky. O třicet, o čtyřicet, o padesát let později byla kriminální historie stejně štědrá a její rezervoár zdá se bezedný. Jak se ale vyrovnat s drastických zhoršením politických a mravních poměrů?“ Tuto věc nazývá „největším úskalím“. Zdůrazňuje však, že vyšetřování vražd je důležité za každého režimu, že se vraždilo vždy a v jakýchkoli poměrech. O svých postavách (i o těch reálných, které mu byly vzorem) říká: „Setkání se zločinem v nejodpudivější podobě mělo na ně paradoxně kladný vliv, polidšťovalo jejich myšlení a činy, stíralo z nich ideologický nátěr.“ Co se nám říká takovým komentářem? Tím, že píše o dané době, je už předem kniha nějak politicky příznaková a je nutno ji pro současnost dovysvětlit, snad proto, aby nebyla pochopena, vykládána nebo kritizována ze špatných pozic. Je to zvláštní paradox, protože všechny tam líčené příběhy, zločiny i jejich rozřešení jsou „nepolitické“, neangažují se, neusvědčují ani politický režim ani jeho reprezentanty ani morální úpadek doby. Přes občasnou, spíš humornou narážku („soudruhu“) na tehdejší poměry, nehraje politika v knize žádnou roli.

Ve „Vražedné pasti“ je zápletka důležitá v tom, co říká o současnosti. Nějací vyděrači posílají Vladimíru Poznerovi, maloobchodníkovi, anonymní dopisy s tím, že pokud nezaplatí 5000 Kč, mohlo by se jeho obchodu a nakonec i jemu a jeho rodině něco přihodit. Má jim platit za „ochranu“. Na policii se mu nechce, ta nemá v tomto směru dobrou pověst (spolupráce s vyděrači apod.), jde raději za svým úspěšnějším přítelem – podnikatelem. Tím se nevědomky zaplétá do daleko rozvětvenějšího zločinu. Přítel – podnikatel je zavražděn a on obviněn z jeho vraždy, protože byl „náhodou“ v době vraždy na místě činu.

Tento malý obchodníček, „obyčejný člověk“, se dostává ne vlastní vinou do soukolí zločinu a „spravedlnosti“. Jako by se všechno spiklo proti němu a jeho světu. Přitom nikdy nepodváděl v obchodě, nechodil do hospod, nekouřil, dřel se od rána do večera, aby rodina měla co jíst atp. Však mu za to manželka taky spílala, a když bylo nejhůř, opustila ho i s dítětem. Teď ho dostane do rukou slepá policejní a trestní mašinérie a zdá se, že ta je téměř prodlouženou rukou zločinu: i zkušení policisté už jsou natolik otupělí každodenním stykem se zločinem, že propadli rutině, a někteří i korupci, jako policista v závěru spolupracující s mafiány. Kriminalista Hladík v záchvatu zuřivosti o Poznerovi říká příteli psychiatrovi: „Lhal a pokoušel se svést stopu jinam. Já tyhle zběhlé kytaristy znám. Je to svoloč, flákači, kteří si mysleli, že teď jim padnou do ruky zadarmo miliony. Bez práce.“ Což je ale přesný opak toho, co Pozner je a co o něm čtenář už ví, je tedy úplně vedle, psychiatr Dvořák se ptá: „Proč i Jiří Hladík, tak zkušený kriminalista se najednou chová jako krvelačný a smyslů zbavený maniak, kterého vůbec nezajímá objektivní skutečnost?“ Pozner je však po pokusu o sebevraždu v péči tohoto„hodného“ psychiatra, který v něm vidí především člověka, vidí to, co nebyli schopni vidět policisté, z moci své instituce ho ochrání a zbytek dořeší schopný advokát se svým koncipientem. Svoji roli hrají posléze i média, zejména v kauze „nepřiměřené sebeobrany“, jak zní jedno z Poznerových obvinění: v momentě, kdy byl přepaden třemi muži a ti ho téměř přizabili, on jednoho z nich v zápalu obrany probodl. Mediálně žhavé téma a média („veřejnost“) stojí stále více na straně Poznera.

Cimický se zdá mít „vyšší“ ambice – vypovídat o současnosti, ale i poučovat čtenáře. V lecčems je Cimického kniha daleko temnější než Šulcova, přestože Šulc se nevyhýbá žádnému naturalizmu, naopak – vše vylíčí barvitě a s detaily (ať už se jedná o způsob vraždy, odstranění těla, nebo duševní pochody psychopatů před a po vraždě, popř. zoufalství oběti, která už nad sebou tuší „rozsudek“). Ve Vražedné pasti je však zločin nějak „systémovější“, zasahuje celou společnost – hlavním motivem zločinu je zisk, zatímco u Šulce jsou to nejčastěji vyšinutí jedinci, někdy ani nezodpovídající za své jednání. Zpočátku tu téměř chybí „dobro“, které bude proti všudypřítomnému zlu bojovat, jako je tomu u Šulcovy mordparty. Když se však konečně toto „dobro“ začne projevovat, začne být způsob autorova podání občas směšný či nechtěně komický, a to právě v oněch „úvahových“ pasážích, lyrických scénách, moralizováních, jako ve výše uvedeném citátu. Asi nelze vytýkat Cimickému, že užívá klišé (dějová, myšlenková apod.), to patří k detektivce naprosto přirozeně. U Cimického je z nich však namíchána místy opravdu vražedná směs – brutality dneška a povšechných mouder o životě: „A senzitivní vztahovačnost je pro okolí únavná a vyčerpávající, protože není zřejmé, čím můžeme toho druhého naštvat a podráždit.“ – autorův komentář k manželské hádce, v níž Pozner není schopen cokoli ze svého života obhájit před manželkou. „Senzitivní vztahovačnost“ zní v kontextu knihy a v souvislosti s charakterem manželky docela legračně a nepřípadně, jako by vystřižená z nějakého průvodce po partnerských vztazích. A vše ještě podáno takto šroubovaným jazykem, jak je to patrné i z předešlých citátů. Občas jako by si autorem jazyk vůbec zahrával: „Atmosféra pářícího se ranního lesa má v sobě skrytou magickou poezii.“

Vrátíme-li se k ocenění, je těžko posoudit, vypovídá-li vyzdvižení právě těchto dvou knih něco o tom, jak to vypadá s českou detektivkou současnosti. V případě Šulce jsou důvody pro takové ocenění zřejmé (přestože se, máme-li se vrátit na začátek, neví, proč je kniha považována za román), v případě Cimického by se dalo leccos namítnout. Každopádně za přečtení stojí obě, obě určitě splní očekávání, které od nich jako od detektivek čtenář může mít – zábavu, napětí, katarzi. A to je pro detektivku asi nejdůležitější.

Jan Šindelka

Matěj Smetana v jihlavské Galerii Půda

Schizofrenní posedlost nalézanou v textech kolem nás prezentuje ve svém novém výtvarném díle vystaveném v jihlavské Galerii Půda umělec nejmladší generace Matěj Smetana (1980).

Matěj Smetana u svých Remixů

Foto: Dominik Hrodek

V roce 2001 se z podkroví domu č.p. 27 v Joštově ulici v Jihlavě stala Galerie Půda. Jako první se zde konala výstava grafiky, malby a plastik (l. Berková, l. Veverka, k. Dvořáková). Následovala výstava vybraných prací SPŠ keramické v Bechyni, výstava fotografií v rámci festivalu „Jeden svět“ a výstava malířské tvorby D. Čechové. Protože tyto výstavy byly úspěšné, vznikla v roce 2003-2004 ucelená řada výstav již s určitým konceptem. Galerijní prostor se nyní zaměřuje na současné výtvarné umění. Snaží se poskytnout návštěvníkům příležitost k setkávání se s uměním v netradičním, ojedinělém a neformálním jihlavském prostoru, vymykajícím se koncepci tamních galerií. Upřednostňuje neziskové akce studentů, zaměřené na prezentaci jejich nekomerčních projektů. Často je studentům dána naprostá svoboda. Mladý umělec má tak možnost prezentovat svou tvorbu sám a po svém. V podstatě jde o to, poskytnout prostor, kde se může realizovat. Z letošních výstav jmenujme například akce Silver exit výtvarnice a básnířky Blanky Jakubíkové nebo Porta Bohemica, kontroverzní prezentace výtvarné skupiny Rafani či v neposlední řadě Remix Matěje Smetany.

Tento mladý výtvarník poprvé oslovil širší veřejnost úspěšným projektem trojrozměrných vlajek, vystavených na společné výstavě v roce 2002 nazvané Ti nejmladší. Exponáty byly v témže roce zakoupeny do sbírek Národní galerie v Praze. V instalaci Remix navazuje Matěj Smetana na své předchozí práce, v nichž využíval citace a interpretace cizích uměleckých děl, u nichž dále pracoval s jejich kontextem. „Dá se říci že šlo o využívání postupu, který bychom v hudbě označili za remixování. Nyní jsem se rozhodl zabývat se tímto pojmem samotným a personifikovat jej ve fiktivním příběhu: Pomoci smyšlené dokumentace se prezentuji jako člověk, který věří na to, že ve veškeré směsi mediálních sdělení „žije“ zvláštní inteligentní vědomí, které nazývám Remix“, vysvětluje autor svůj koncept.

Na výstave prezentuje Smetana fiktivní odhaleni skrytých sdělení Remixu, a to prostřednictvím xeroxových kopií stránek z knih (především sci-fi literatury), vyfocených filmových titulků z amerických a angl. filmů či textu bizardně odhaleného na sekačce na trávu. V každém textu je zvýrazněno inscenované skryté sdělení (sled slov nebo písmen pod sebou) pomocí černé nebo bíle fixy. Sdělení většinou sestává ze slov „já jsem tady“ nebo „jsem sám“. Dokumenty jsou vystavené v jednoduchých hliníkových rámech které by měly asociovat muzeální prostředí a jsou doplněné o popisky s názvem knihy/filmu.

Fiktivní „záměr“ se částečně pokouší vysvětlovat pomocí pěti diagramů (fix na papíře, zvětšeniny, 70x50 cm), v nichž je pomocí systému šipek a bublin znázorněno několik možností, jak může umělé vědomí - Remix vstupovat do mediální směsi a předávat skrytá sdělení lidem. Diagramy použil autor záměrně proto, aby jednak budily dojem, že se jedná o určitou schizofrenní posedlost, personifikovanou již v nalezených všudypřítomných textech „jsem sám“ nebo „já jsem tady“ (v raných stadiích schizofrenie někdy dochází k tomu, že nemocná osoba neustále „odhaluje“ v běžných věcech a událostech skrytý mystický význam nebo sdělení) a zároveň protože rukopisné technické obrazy mohou vyvolávat dojem, že jde o výtvarné dílo. Součástí výstavy je též logo, které se skládá z komiksové bubliny s nápisem REMIX, která jakoby mluví sama se sebou. Jedná se tedy o určitou hru s ilustrací založenou na principu, v němž umělá bytost je vlastně samotnou mediální směsí a vytváří tak sama sebe ze směsi, která je vytvářena lidmi.

Matěj Smetana k tomu dodává: „Na výstavě jsem se pokoušel prezentovat určitý fiktivní příběh jen pomoci statických obrazů, kdy není jasné, zda skrytá sdělení jsou skutečná, ani jaká je moje role v příběhu - zda skutečně věřím na virtuální bytost uvnitř textu, atd. Zároveň mi šlo o komentář principu užívání náhody ve výtvarném umění, principu remixování, který je vlastni hudbě a výtvarnému umění 2. pol. 20. st. a o určitou hru s ním. Výstava je taky spojena s moji zálibou ve sci-fi. Na projektu mne lákala myšlenka, že je skutečně možné, aby dostatečně složitá chaotická směs obsahovala jasná sdělení, které bychom mohli považovat za projev inteligentního vědomí.“

Jako host vystavuje v Galerii Půda ještě Stanislav Miller z druhého ročníku ateliéru kresby brněnské FaVU. Ve své tvorbě, ovlivněné předchozím technickým vzděláním, se zabývá médiem malby a kresby, ale i akcemi a instalacemi. Ve svých pracích často zaujímá ironizující postoj a rád užívá dadaistických postupů s využitím mechanických přístrojů a techniky. Prezentoval zde desku 100x50 cm, která připomíná monochromaticky obraz, ale je vyrobena stejnou technologií, jako se vyrábějí desky, vkládané do stěn k zateplení místností. Obraz tak zároveň simuluje skutečný praktický význam, bohužel bez většího výtvarného ukotvení.

Zuzana Havelcová

Matej Smetana – Remix
Galerie Půda, Jihlava 12. listopadu – 2. prosince 2005
www.galeriepuda.net

Matěj Smetana, nar. v roce 1980 v Praze, studuje na Fakultě výtvarných umění v Brně v malířském ateliéru Petra Kvíčaly. Každou realizaci zakládá na svébytné, důvtipné koncepci. Stanovuje si libovolná témata, ale pouze když z nich vyplývají zřejmá omezení. Konfrontoval symboly národní identity, signifikantní je jeho již charakteristický zájem o vztah výtvarného objektu a trojrozměrného tělesa s přesně danými vlastnostmi (Hradčanoid nebo série čtyř státních vlajek). Zabýval se kreslenými komiksy a animací (animované trailery ke klasickým hororům, v poslední době hudební klip pro Roe-Deer). Pro Revue DIALOG vytváří kreslené stripy.

Vzdělání:
1992-1999 Altis, soukr.gymnazium
1999-2000 Filosoficka fakulta UK, obor Estetika
2001- souč. VUT v Brne, fakulta vytvarnych umeni (at. Intermedia a Malirstvi

Samostatné výstavy:
2004 Řez, Pražákův palác- prostor pro jedno dílo, Brno
2005 Donald Judd, Sol LeWitt a John McCracken jsou jako my + Je to jenom film, galerie A.M.180, Praha
2005 Remix, galerie Půda, Jihlava

Účast na výstavách:
2002 DMF group, Kavárna Spolek, Brno
2003 Nejmladší, Veletržní palác, Praha
2003 10 let FaVU, Dum uměni, Brno
2003 AM3, Divadlo bratří Mrštíků, Brno
2004 10 let FaVu, Galerie Václava Špály, Praha
2005 Sponka (se Zuzanou Musilovou), ENTERmultimediale 2, Palác Akropolis, Praha
2005 V. bienále mladého uměni Zvon 2005, Dum u Kamenného zvonu, Praha
2005 Vyber z českého sochařství 1995-2005, Veletržní palác, Praha

Stáže:
2005 Magyar Iparmuveszeti Egyetem, Budapešť, Maďarsko

Zastoupení ve sbírkách:
Národní galerie v Praze
Sbírka Richarda Adama