Design

Design je každodenní nutností, nikoliv nadstavbou…

Poznámka ke vztahu české veřejnosti k designu.

Sedíme-li v živém hovoru v kavárně u kulatého stolku nad šálkem voňavé kávy nebo sklenkou vína, mnohdy si ani neuvědomujeme, jakých tvarů a vlastností jsou předměty okolo vás. Uvědomíme si to až teprve ve chvíli, kdy předmět svojí nevšedností doslova udeří do oka. O tom však dobrý design být nemusí a příkladem toho budiž například židle Michaela Thoneta, jehož proslavený vzor 14, světe div se, vznikl již v roce 1859. Stala se natolik tradiční záležitostí, že si jí pravděpodobně ani nevšimnete. Možná na ní právě sedíte. Jsou věci, které přetrvávají věky, bez potřeby revokace. Dobrý design má silné nadčasové rysy a je zajímavé sledovat, jaké staré designérské hodnoty zaseté před desetiletími či staletími mohou oslovit ještě dnes.

Design, design, design… Pojem, kterým se někteří doslova zaříkávají a druzí ho považují za nadbytečný. Co vlastně můžeme považovat za design? Kunsthistorik Zdeno Kolesár říká, že „současný design zahrnuje obsáhlou oblast tvorby užitkových artefaktů od drobných dekorativních předmětů po velké architektonické systémy a od výrobků navazujících na tradice řemeslných technik po produkty na bázi technologií a materiálů nového tisíciletí“. To je hodně široká oblast. Design balancuje na hranici umělecké disciplíny a technologické expanze. Pro někoho je více tím prvním, další se kloní více k druhému.

Během letošního roku mohla česká veřejnost zaznamenat dva vrcholné svátky designu. V dubnu byla v Národní galerii otevřena velká výstava u příležitosti patnácti let fungování Design centra České republiky s názvem Český design 1990-2005, k níž vyšel i obsáhlý katalog. Zahrnovala okolo tří set trojrozměrných exponátů, které byly doplněny velkým množstvím fotografií. Výstava rekapitulovala design ve všech oborech strojírenského a spotřebního průmyslu i bytové kultury. V počátcích října probíhal v Praze již sedmý ročník Designbloku, který je pochopitelně akcí zcela odlišného ražení. Podobně jako veletrhy spojuje významné designové firmy, instituce i jednotlivé designéry, aby prezentoval aktuální výsledky všech, jejichž hlavní činností je právě design. Přestože se jedná o rozdílné akce zaměřením i stylem prezentace, obě byly o českém designu, jedna o jeho vývoji, druhá o bezprostřední současnosti. Jak je na tom vlastně český design?

Šéf státem zřizovaného Design centra ČR Karel Kobosil říká, že výborně. Prý se rozvíjí a firmy spolupracují, protože si uvědomují, že bez kvalitního designu na trhu neuspějí. Pro Design centrum by měl být alfou i omegou průmysl a jeho potřeby, je tedy zaměřeno na podporu a konkurenceschopnost českého průmyslového designu u nás i ve světě. Má na to dokonce podpůrný prostředek skrytý v Programu Design, který zahrnuje zprostředkování mezi státem, soukromými firmami a designéry. Pomáhá hlavně malým firmám, v nichž se bojí dávat prostředky na vývoj v oblasti designu nebo myslí, že je designér bude stát hodně prostředků. Program jim má umožnit kontakt s designéry nebo výběr z několika designérů s tím, že oni už dále spolupracují bez ohledu na malou státní subvenci. České firmy už pomalu pochopily, že je dobré spolupracovat s designéry, aby měly šanci prorazit na západní trhy. Naopak také u zahraničních firem se lze setkat s českými designéry, což veřejnosti není zase až tolik známé. Příkladem budiž sklářský designér Rony Plesl, dlouhodobě spolupracující s významnou italskou firmou Barovier & Toso a držitel ceny. Ten byl ale v rozhovoru pro Glassrevue ke stavu designu u nás a v celé střední Evropě lehce skeptický a rozlišuje dva extrémy současného designu. „Globalizace se pohybuje ve dvou extrémech - buď geniální exkluzivní věci nebo absolutně levné zboží. Nic mezi tím. A my ve střední Evropě nebudeme moci nikdy nabídnout levné věci, jen ty dražší. Na to není naše sklářství připraveno. V tom se dle mého soudu vývoj uměleckého řemesla vrací na začátek 20. století - chce exkluzivní drahé věci.“ Ovšem sklo je jistým specifikem a právě u skla, s drahou výrobní technologií, je nejlépe rozlišitelný rozdíl mezi art designem a průmyslovým (produktovým) designem. Rony Plesl je držitelem několika cen za Vynikající design, které Design centrum každý rok na jaře uděluje. Podobně se stimuluje a hodnotí design v okolních státech. Jmenujme Národní cenu za design udělovanou na podzim na Slovensku nebo Státní cenu Adolfa Loose v Rakousku. Oceňován je design sekaček, aut, různých publikací a vizuálních stylů. Veřejnost se může poté s výrobky hodnocenými v několika kategoriích setkat na výstavách, které velice často putují do sousedních států.

V poslední době je stále častěji slyšet názor, že by se mělo těžiště působnosti designu vymanit ze zajetí zájmů průmyslové a ekonomické expanze, která design využívá ke svým cílům. „Přesunout by se mělo těžiště podle těchto hlasů do sfér rozvíjení lidských hodnot s důrazem na sociální, ekologické a kulturní otázky a na oblast specifik lidské individuality,“ dodává Zdeno Kolesár. Design by měl splňovat některá základní kritéria. Důležité je, aby byl předmět funkční, měl tu nejvyšší možnou estetickou úroveň a současně výroba nezatěžovala materiálově ani energeticky přírodu. Pochopitelně jsou zde i prvky emoční nebo humorné, které odlehčují život a dávají mu potřebný nadhled. Existují bohužel také kritéria jiná, a to kritéria jisté nadstandardnosti, či jakési „přidané hodnoty“. Jméno význačného autora často velice zdražuje výrobek. U české veřejnosti pak je silně zastoupen názor, že design není nutností, ale pouhou drahou nadstavbou, což by zajisté neměla být pravda.

Strategie velkých světových firem se mění a drahé materiály často zaměňují za materiály levnější a obracejí se tak i na jinou zákaznickou skupinu, než jaká je kupovala v minulých letech. Firmy přitahují i renomované autory, aby se s jejich jménem výrobek lépe prodával. Najímají si významné designéry, kteří pro ně vymýšlí produkty určené pro masovější výrobu, což vynikající design přibližuje více k lidem. Člověk si nemusí koupit nedostupnou vázu od obdivovaného designéra za desítky tisíc, ale může od něho mít třeba skleničky.

Vztah spotřebitele k designu je věcí individuality, estetického cítění a praktických návyků. U nás se přístup ze strany firem i spotřebitele teprve rozvíjí. Lenka Žižková, kurátorka veletrhů art&interior podotýká, že „design není přidaná hodnota, měl by to být fundament každého výrobku. Není dobré bránit se principiálně hromadné výrobě, protože ne všechny věci mohou být jen v malých sériích. Alespoň část designu by se měla věnovat obyčejným věcem a starat se, aby i ty obyčejné věci byly hezké pro všechny“. Právě ona letos na jaře představila výstavu Design do tmy, orientovanou na předměty pro slepce. Také sem zasahuje design a zatímní stav na tomto poli je spíše bolestivý. Design je totiž v neposlední řadě indikátorem vyspělosti společnosti. A to opět v technologii, zpracování předmětů i v dosahu do různých skupin společnosti a jejím vlastním uvědomování si, co pro ni znamená nejen z estetického hlediska. Představuje svědka doby, která už uplynula či právě plyne. Je vizionářem budoucnosti.

Opět sedíme v kavárně a živě diskutujeme. Tentokrát sedíme na Pantokách z roku 1967. Její tvary a materiál upoutají pozornost hned. Design je přeci také výrazem stylu. Nebo revoltou v každodennosti?

Dominik Hrodek

Doporučujeme:
Design centrum České republiky – český design 1990 - 2005. Praha 2005.
Zdeno Kolesár: Kapitoly z dějin designu. Praha 2004.

Design jazykem komunikace

„Design“ je v poslední době jeden z nejčastěji skloňovaných pojmů. Navzdory jeho masové rozšířenosti je většinou málo jasné, co skutečně znamená. Je užíván na nejrůznější účely, především jako součást marketingové strategie a reklamy. Máme tedy „vydesignované“ boty, brýle, toaster a mnoho jiných různorodých předmětů. Co se však skrývá pod tímto označením?

Etymologicky pochází slovo design z italského disegno a již od dob renesance označoval návrh, nápad, ideu, která je základem jakékoli práce. Podle toho byl v 16. století v Anglii používán pojem design jako „plán něčeho, co má být realizováno, „první kresebný návrh uměleckého díla“, ale také už i „předmětu užitého umění“ (Bürdeck 1994). V průběhu historie však existovaly i další představy o tomto pojmu. Měnily se jak definice tak obsah a vznikaly na toto téma prudké diskuse. Zatímco zmíněná Itálie a Anglie znaly a užívaly tohoto výrazu již v 16. století ve většině ostatní Evropy se v širším měřítku ujal až ve 20. století a je tedy záležitostí poměrně novou. Předpoklady k jeho vzniku však byly dány už v průmyslové revoluci, zapříčiněné nastupující rozsáhlou industrializací průmyslové výroby kolem poloviny 19. století, která se tehdy také stala určujícím znakem pro definici designu.

Často citovaný výrok „Form follows function“ od jednoho z prvních teoretiků funkcionalistického směru Louise H. Sullivana, pak podřizuje pojem design podmínkám průmyslové sériové výroby a na dlouhou dobu se z něj stává synonymum zjednodušené formy, bez nadbytečné dekorace ve jménu lepší použitelnosti, vyšší kvality s přiměřenou cenou a vyšší funkčností.

Velkou změnu v chápání designu přineslo v 80. letech nejprve v Itálii, poté v celé Evropě, hnutí které již neuznávalo staré ideály redukce na funkčnost, ale bylo schopno považovat za design např. prototyp ke vzniklému výrobku jakožto autorskému dílu, prezentovanému v galeriích a na výstavách. Design už si nedělal nárok na praktičnost, ale na krásu a vyvolání emocí. Tak počali být záměrně důsledně překračovány do té doby zjevně zavedené hranice mezi designem a uměním. Design začal esteticky, sémanticky i symbolicky komunikovat. V průmyslu už není design pouze záležitostí inženýrů, ale tento „nový“ obor je významnou součástí strategie firemní politiky, reflektuje a zároveň utváří estetické, sociální, kulturní a jiné procesy.

Iva Tattermuschová
Autorka studuje grafický design