Kulturaspolečnost

Polští umělci z Mnichova

Wincenty Trojanowski - Plac Maksymiliana v Monachium noca, 1890

Foto: archiv

Slezské muzeum Katowicích připravilo výstavu výtvarného umění Polští Mnichované („Polscy Monachijczycy“). V českém jazyce vyvolává toponymum Mnichov velmi negativní asociace vztahující se k politickému traumatu nuceného odstoupení pohraničí v roce 1938, které zcela převrstvily skutečnost, že v druhé polovině 19. století bylo hlavní město Bavorského království významným kulturním centrem ovlivňujícím české země.Postupně však úlohu kulturního vzoru přejímá mondénní Paříž a ačkoliv pro mnohé cesta do Paříže vede právě přes Mnichov, tradiční frankofilství a obdiv k francouzské avantgardě pak v Čechách vytlačily povědomí o mnichovské zkušenosti natolik důkladně, že dodnes postrádáme syntetické zpracování školení a tvorby českých umělců v Mnichově.

Polské dějiny umění jsou v tomto směru spravedlivější; vždyť Mnichov celkovou úrovní uměleckého života, uměleckými poklady minulosti vystavovanými v Pinakotéce a dalších muzejních sbírkách i úrovní pedagogického sboru pro řadu adeptů krásných umění představoval první konfrontaci se světem umění, který převyšoval přece jen provinciální Lvov, Prahu či Varšavu. Königliche Akademie der bildenden Künste založená roku 1808 zprvu za prvního ředitele Petra Cornelia ovládána estetikou nazarénů se za dalšího ředitele Wilhelma Kaulbacha transformovala v moderní vzdělávací ústav s velmi dobrou pověstí. Kosmopolitní mnichovské prostředí prosté bojovného pruského nacionalismu těšící se mecenášskou podporou vládců wittelsbašské dynastie představovalo vítaný cíl pro umělce ze slovanských zemí.

Henryk Siemiradzki, U źródła

Foto: archiv

Jejich počet se pak rok od roku rozrůstal. Nově příchozí se mohli hlásit na známé adresy, kde se jim dostalo prvních rad i praktické pomoci, než se sami zorientovali v pro ně neznámém prostředí. Pro zápis do školy bylo nezbytné složení talentových zkoušek, podle nichž byli rozřazováni do několika tříd, a teprve po několikasemestrálním školení se mohli ucházet o přijetí do mistrovské školy, vedené profesory v tematickém rozdělení na náboženskou malbu, žánrové výjevy a v hierarchii hodnot nejvýše stojící historickou malbu, jejíž superioritu dotvrzovala i autorita profesora Pilotyho. Záliba ve velkých formátech plátna, aranžování historických scén, snaha o až naturalistickou věrnost, práce se světlem a barevnou škálou odstínů – to všechno máme v Praze nyní prezentováno v pražském Veletržním paláci na dočasné výstavě plátna Záliv smrti teplického rodáka Julia Payera, jednoho z členů mnichovské školy. Ta má ostatně velmi mnohotvárnou podobu a rozhodně ji nelze jen paušálně zjednodušovat pod pokleslou staromistrovskou manýru.

Franciszek Żmurko - Nubijczyk, 1884

Foto: archiv

Mnichovská škola, jak výše řečeno, je v Polsku připomínána řadou publikací i výstavních projektů. Katowická výstava se od nich odlišuje tím, že do oběhu uvádí díla z lvovské galerie umění, tedy umělecké sbírky, která po poválečné změně hranic zůstala vně hranic Polska, a kde rozměrná díla polských mistrů donedávna navinutá na velkých válcích nuceně zapadala prachem v muzejních depozitářích. Zastoupeni jsou v ní hlavní představitelé malířských směrů, Józef Brandt, Artur Grottger, Jacek Malczewski, Jan Matejko i další jejich souputníci, díly, která pro širší veřejnost jsou téměř neznámá. V Katowicích bude výstava otevřena do konce ledna, poté má být zapůjčena do Łodźi a Szczecina.

Marek Krejčí

Jugo - sebereflexe 10 let po Daytonu

Přehlídka současných filmů z bývalé Jugoslávie,

Festival středomořského filmu, Montpellier, 21.-30. října 2005

Na konci října 2005 se v jihofrancouzském Montpellier konal Festival středomořského filmu, v jehož rámci bylo, po boku filmů z celého Středozemí, představeno několik filmů ze zemí bývalé Jugoslávie. Ponecháme-li stranou současný slovinský film, který se jako celek vyrovnává s odlišnými tématy než kinematografie srbská, chorvatská a bosenská, lze současnou postjugoslávskou filmovou tvorbu charakterizovat jako přímou výpověď společností, které před desetiletím prošly krvavým konfliktem stále ovlivňujícím politický a kulturní život těchto zemí.

Chorvatsko, geograficky nejbližší evropskému Západu, má dodnes problémy s integrací do evropských struktur, způsobené zejména nedostatečnou kritickou analýzou vlastní role ve válkách provázejících rozpad Jugoslávie. Vydat nebo nevydat do Haagu generála Ante Gotovinu? Je Gotovina válečný hrdina, který zabránil srbské okupaci Splitu nebo zločinec, který etnicky vyčistil Srby osídlené oblasti Chorvatska? Stojí „národní hrdost“ za politickou a hospodářskou izolaci země? Chorvatský příspěvek Arsena Antona Ostojiće, Podivuhodná splitská noc (Ta divna spiltska noc, 2004) si ani jednu z těchto otázek přímo neklade, byť jsou v něm všechny implicitně přítomny. Válečný sirotek bere do ruky zbraň proti domnělému agresorovi své matky, sex za peníze, tvrdé drogy a mizerný rock n´roll silvestrovské noci 2003 v dalmatské metropoli Splitu. Výsledek je vynikající černobílá podívaná ve stylu Jarmushovy Noci na zemi nebo Zelenkových Knoflíkářů.

Bosna a Hercegovina je deset let po mírových smlouvách stále rozdělena do dvou spolu těžko komunikujících entit. Patová situace, kdy „už není válka, ale stále není mír“, je možná jen díky kontingentům mezinárodních mírových sil, které z muslimsko-chorvatské části země de facto činí západní protektorát, ze srbské pak izolovanou a chudou provincii závislou na vzdáleném Bělehradu. Film Ahmeda Imamoviće, Go West (2005) pojímá válku z perspektivy muslimského homosexuála, kterého situace nutí vystupovat v roli srbské ženy. V kontextu zemí, kde „je snadnější překousnout, že je váš příbuzný zabiják, než že je homosexuál“ se rozhodně jedná o přínosné dílo, na druhou stranu si však autor neodpustil jistou porci etnocentrismu, obzvlášť v momentech, kde karikuje ke krajnosti srbskou nacionalistickou módu počátku 90.let. „Turbofolk“ zpěvák zpívající o Srbsku od New Yorku po Tokyo vypovídá jistě své o této mizerné době, přesto tento a některé další obrazy působí jako z propagandistické protisrbské agitky. Bosensko-muslimská společnost je ve své většině stále v zajetí sebeprezentace jako hlavních obětí konfliktu a na objektivní sebereflexi v kinematografii stále čeká.

Tato je paradoxně nejvíce přítomná ve filmech srbské provenience. Ať už Kusturicův Život je zázrak nebo Paskaljevićův Sud prachu nemají problém s přiznáním, že s jejich společností bylo a je něco v nepořádku. Poslední jmenovaný, Goran Paskaljević, představil na festivalu v Montpellier svůj prozatím poslední film Sen zimní noci (San zimske noci, 2004), v němž označuje srbskou společnost za autistickou. Jeho velmi expresívní filmový jazyk dává vyniknout celé řadě obrazů rozkladu současného Srbska, jeho ekonomického a kulturního úpadku. Byť prožívají postavy zdánlivou idylu, je díky dramatické hudbě a celkové atmosféře zmaru jisté, že film neskončí dobře. Režisér osobně při úvodu svého filmu na Festivalu středomořského filmu v Montpellier zdůraznil, že vychází z premis řecké tragédie a chtějí-li diváci happy-end, mají chodit na hollywoodské filmy. Nakonec slíbil, že jeho příští film ponese název Optimisté.

Felix Xaver
Autor se baví studiem společenských věd,
činný na FF UK v Praze a Université Paul Valéry, Montpellier

Z filmu Bratři Grimmové

Foto: SPI

The Grimm Brothers

Mám Terryho Gilliama rád. Ať už Brazil (1985) nebo Strach a hnus v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas, 1998), nabízí kromě svérázného humoru i vynikající podívanou. Jeho vizuální nápady jsou výjimečné, možná hraničí se surrealismem, možná jsou výsledkem hippie estetiky počátku 70. let.

Pan režisér je velká figura dějin filmu, proto byl jeho nový opus očekáván s nedočkavostí. V tisku vycházely články o filmu, který byl obsazen herci proti režisérově vůli, o na půl roku přerušeném natáčení, o smolařství, které Terryho Gilliama provází natáčením snad všech jeho filmů. Vždyť i jeho poslední Ztracen v la Mancha (Lost in la Mancha, 2002), dokument o nedokončeném filmu s donquijotskou tématikou, vypovídá v prvé řadě o Gilliamových soukromých bojích s větrnými mlýny rozpočtu, produkce a lidského faktoru.

Kletba Bratří Grimmů (The Brothers Grimm) si pohrává s estetikou německého romantismu. Režisér sám přiznává inspiraci Casparem Davidem Friedrichem a jeho vizemi mocné přírody: temného lesa prorůstajícího ruinami a rozeklaných skal s figurou pozorovatele, tápajícího i triumfujícího. Les je klasickým strašákem kultur mírně studeného klimatu. Vysoké stromy znemožňují orientaci, příšeří a zvuky divoké přírody způsobují mrazení. Ideální místo pro fantasy čerpající snad ze všech středoevropských pohádek.

Z filmu Bratři Grimmové

Foto: SPI

Skuteční bratři Grimmové mají se scénářem společného jen málo. Mýty a legendy, které po německém venkově sbírali v době francouzské invaze však ve filmu ožívají a oni sami jim čelí. Myšlenka ve stylu Merhigeova Ve stínu upíra (Shadow of the Vampire, 2000), v němž je hlavní postava Murnauova Upíra Nosferatu opravdovým savcem krve. V Gilliamově Kletbě Bratří Grimmů se stávají realitou fragmenty Jeníčka a Mařenky, Perníčka, Červené Karkulky, Sněhurky, Popelky a nakonec snad i legendy o Čachtické paní.

Jack a Will (sic!) v podání Heatha Ledgera a Matta Damona, jsou ve skutečnosti mazanými filuty, kteří inscenují exorcistické taškařice za účelem namazání si vlastní kapsy. Jejich sláva se donese až ke generálovi Delacombe (vynikající Jonathan Price), který jim silou okupační moci zadá delikátní úkol nemožný odmítnout. Občany vesnice Marbaden totiž sužuje prokletí blízkého lesa. Jedno po druhém v něm mizí jejich děti. Grimmové mají za úkol přijít věci na kloub.

Ve zpracování nijak výjimečného příběhu si nachází prostor Gilliamovy dnes už klasické výrazové formy, které však předimenzovaná výprava společnosti Miramax spolehlivě zadusí. Snad ve snaze předčít Burtonovu Ospalou díru (Sleepy Hollow, 2000). Přesto se však budete při promítání bát, Hollywood má strach diváka rád. Pokud vás navíc baví pythonovské gagy, uměřeně jich (zejména v podání Jonathana Price a Petera Stormarea v roli excentrického Cavaldiho) dostanete. Vynikající jsou i některé odkazy na Gilliamovy dřívější filmy. Grimmův stroj na detekci nebezpečí tolik připomíná svojí „roots image“ stroj času z 12 opic (Twelve Monkeys, 1995). Hostina, na níž Delacombe veřejně urazí vznětlivého Itala Cavaldiho, zase nutí vzpomínat na opus magnum Brazil (1985).

Ve filmu, který je uváděn jako americko-česká koprodukce, hraje řada českých herců. Obzvlášť výrazní jsou Tomáš Hanák v roli vlkodlaka a Miroslav Táborský v roli podvedého měšťana. V rozhovoru na oficiální stránce filmu si Gilliam pochvaluje barrandovská studia. Říká, že Goebbels a nacisté věděli, jak budovat dobrá studia. Režisér naopak ví, jak podobná studia naplnit atmosférou strachu. Plazící se kořeny stromů, všudypřítomný lesní hmyz, všeobecná ponurost, odkazy na Edgara Alana Poea a zejména jeho ilustrátora Harryho Clarka v podobě havranů věštících přítomnost temných sil. To vše by mohlo z filmu udělat ikonu novogotické subkultury. Soudím však, že neudělá.

Z filmu Bratři Grimmové

Foto: SPI

Příběh samozřejmě, jako všechny pohádky, skončí dobře. Bratrům se podaří rozlousknout záhadu lesa kradoucího marbadenské děti. Příjdou přitom o dva své věrné spolupracovníky, nic si z toho ale nedělají a pokračují v soupeření o hlavní ženskou hrdinku, lesní stopařku Angeliku (Lena Headey). Zlá královna (krásná Monika Belucci) je poražena, její věrné zrcadlo rozbito na kousky, které efektně lítají stále zobrazujíc kusy její krásy krajem a děti jsou osvobozeny. Vesnice si vydechuje dvojnásob, protože francouzská okupační armáda porazila v boji s lesem sebe sama, možná je i paralela s bitvou v Teutoburském lese. Podmračeným středoevropským nebem prosvitne slunce a všichni oslavují. Musíme si však jen domyslet se kterým z bratrů, ztělesněnými poměrně nevýraznými herci, skončí stopařka Angelika.

Kletba bratří Grimmů je však ve svém celku, čímž dávám za pravdu kolegovi Šafránkovi, hlavně zklamáním ze stárnutí velkého umělce. Na film se dívá dobře jako na pohádku či fantasy, přesto něco jakoby chybí. Jsme svědky pokračování v hravosti Gilliamova filmového jazyka, ale dávno pryč je revolta Brazil nebo dekadence Strachu a hnusu v Las Vegas. Na jejich místo mezitím nastoupily zájmy velkého filmového průmyslu, tedy „easy“ učesanost akce a velkolepost formy. Je to škoda.

Felix Xaver
Autor se baví studiem společenských věd,
je činný na FF UK v Praze a Université Paul Valéry, Montpellier

Novinky z česko-polského stříbrného plátna

Český film se v Polsku už od šedesátých let těší nevšední popularitě, čehož nejlepším důkazem bylo vybrání Hřebejkova Horempádem (kde titulní slovní hříčka byla přeložena „Na zlamanie karku”) na slavnostní inaugurační představení letošního jubilejního dvacátého ročníku mezinárodního filmového festivalu ve Warszawě. Film posléze slavil úspěchy i v dalších polských kinech mimo hlavní město. Oproti tomu české distribuční společnosti obvykle nejeví zvláštní zájem o polské snímky, byť i ty mají obec věrných příznivců.

Polský film Moj Nikifor

Foto: archiv

Vítanou výjimkou v premiérových kinech se stal film „Můj Nikifor”, pro nějž nejlepším doporučením byl úspěch na letošním karlovarském festivalu, odkud si v konkurenci třinácti dalších soutěžních snímků odnesl vedle hlavní ceny ještě ocenění za hlavní ženskou roli a režii. Herečka Krystyna Feldman zde vytvořila skutečně nezapomenutelnou kreaci svérázného staříka - naivního umělce Nikifora. Produkční Eva Zaoralová v rozhovoru s korespondentkou polského deníku Rzeczpospolita charakterizovala titulního hrdinu jako velkého umělce, ale velmi egocentrického až despotického člověka, který ani nedokázal vyjádřit vděčnost vůči svému dobrodinci.

V souladu s tímto viděním také distributor v reklamních materiálech staví do popředí postavu malíře Włosińského, který fascinován ryzostí a půvabem Nikiforova výtvarného projevu, se ho ujme a ve snaze pochopit fenomén tohoto zdravotně a mentálně postiženého muže rezignuje na vlastní tvorbu i na rodinný život, aby obětavě zajistil Nikiforovi zázemí a cestu ke slávě. Motiv přerodu obyčejného hrdiny své doby v nezištného altruistu na pozadí dobových reálií socialistického marasmu vzdáleně může připomenout Svěrákova Kolju a není vyloučeno, že jako i on se dočká úspěchů ve světě. Kolja však neskrýval, že je fikcí, zatímco „Můj Nikifor” se tváří jako pravdivá biografie. Ale je především filmovým příběhem, který v těch správných dávkách předkládá divákovi porce dobra, a hořký příběh jednoho života nahlíží očima „dobrodince” Włosińského.

Ve skutečnosti umělec, jak potvrdil před třemi lety i nezávislý soud, nebyl vůbec žádným Nikiforem, jak mu v šedesátých letech na cestě k jeho slávě zapsali do dokladů (dříve živořící na okraji společnosti je nepotřeboval), ale byl řeckokatolickým farářem pokřtěn jako Epifaniusz. Otec byl neznámý, matka patřila k národnostní menšině Łemků, kteří se na beskydských poloninách živili pastevectvím a prací v lesích. Ještě před válkou se usadil v městečku Krynica, kde na ulici maloval a nabízel své naivní obrazy lázeňským hostům. Po druhé světové válce komunisté ve zvláštní vojenské operaci vysídlili celou łemkovskou komunitu z Beskyd do severních a západních vojvodství, které po odsunu původního německého obyvatelstva nutně potřebovaly pracovní sílu. Epifaniusz se však přes přísný zákaz vrátil do rodných míst a pod maskou hluchoněmého malíře se stal trpěnou místní figurkou. Odtud nejspíš pramenila jeho nedůvěřivost vůči okolnímu prostředí před kterým po desítky let dokázal skrývat svou pravou identitu.

Po jeho smrti v roce 1968 zůstalo po něm na vkladních knížkách 367.000 zlotých ve staré měně a desítky obrazů v polských i světových galeriích. Teprve ke konci života mu zasvitl paprsek slávy, přespříliš pozdě aby změnil jeho osud. Či snad dokázal vycítit, že jako podivínský invalida je pro většinovou společnost akceptovatelný a více zajímavý? Režisér Krzysztof Krauze novinářům vyznal, že se celou dobu při práci nad filmem snažil vcítit do postavy Nikifora. Zůstává otázkou nakolik se mu tento cíl podařil.

Marek Krejčí

Kamenolom Boží

Kamenolom boží Břetislava Rychlíka

Foto: archiv

Film, který se točil 1 rok v Severních Čechách (velikonoce 2003-velikonoce 2004) nese podtitul Film o hledání štěstí v nešťastné krajině. Kamenolom Boží je natáčen v děsivě zplundrované krajině, kde bylo plánovitě zničeno stovky vesnic a kde ani následné rekultivace nemohou nikdy navrátit původní ráz krajiny před těžbou, natož vrátit lidem jejich minulé domovy. Nezaměstnanost zde dosahuje 15-20% a těžko se to v dohledné době změní. Při tom všem je opravdu složité hledat zde nějaké to „obyčejné“ štěstí. Ale i v takovémto prostředí jsou lidé, kteří musí žít své každodenní životy, kde se přeci jen občas ten náznak štěstí přeci jen najde, a to i uprostřed této „měsíční krajiny“, kterou i dnes Mostecko místy připomíná. Někdo hledá štěstí v hostinci, další pěstováním vinic, jiný zas zpěvem. Ve filmu vystupuje široká škála lidí (hledačů štěstí), kteří by se jinak asi dost těžko setkali. Posuďte sami: havíř, romská rodina, metalista, pěstitel vína, satanista, zemědělec, učitel a básník, ekolog a majitel stavební firmy. Z každého se podařilo režisérovi Rychlíkovi „vytáhnout“ jeho příběh, který v konečné podobě dobře zapadá do pestré mozaiky zajímavých lidských osudů. Celý film vyniká svojí syrovostí a tím, že se nepokouší nic předstírat, nic si předem příliš připravovat a snažit se jednotlivé scény za každou cenu učesávat. K tomu přispívá i kamera, která zabírá jednotlivé osoby až z „děsivé“ blízkosti a ještě více tím podtrhuje bezprostřednost jejich výpovědí. Ač v jiných filmech kameru příliš nesleduji, tak v tomto případě se nedá přehlednout. V následné diskusi jsem se Rychlíka ptal, jestli v tom byl nějaký tvůrčí záměr. Po předešlých řádcích ale snad asi ani nemá smysl tlumočit jeho odpověď. Film musel mít samozřejmě před svým vznikem prvotní myšlenku a určitý plán, ale u takového druhu filmu se naštěstí vše naplánovat nedá a to je nakonec samozřejmě jen k jeho prospěchu. Sám Rychlík zmiňuje, že některé osoby vystupující ve filmu si vybral až na místě. Pak samozřejmě trvalo delší dobu, než se autorovi otevřeli a sdělili mu právě svůj příběh, ale o to je to v konečném důsledku cennější a vlastně i zaslouženější výsledek. Na jedné straně barikády stojí vysloužilý havíř, který nijak nezastírá svojí lásku k uhlí a není úplně schopen vidět, co všechno jeho milované doly způsobily okolní přírodě a lidem v ní žijících. Na druhé straně zbytek ostatních, kteří při pohledu na zničenou krajinu jeho nadšení nesdílí. Ekolog, jenž už jednou v životě musel opustit svůj dům kvůli rozšiřování dolů a v současné době se k tomu schyluje znova. Člověk, který nic nevzdává a v záběrech se ocitá i jako mluvčí demonstrace za zachování vesnice Horní Jiřetín, která se ocitla v hledáčku Mostecké úhelné společnosti. K tomu zemědělec, který bojuje proti větrným mlýnům v podobě obrovské továrny, se kterou sousedí jeho pole. Perličkou filmu je romská rodina, která nevědomky ukazuje svou dokonalou asimilaci (alespoň té hudební), když se vyznává z obdivu ke Karlu Gottovi a Helence Vondráčkové. Na otázku, jestli rádi poslouchají romskou zpěvačku Věru Bílou, odpovídá muž lehkým ušklíbnutím, s tím že „…latinsko-americký styl Věry Bílé Romové příliš v oblibě nemají…“ Rovněž již zmíněný učitel a básník je zajímavá a originální postava. Hledá ztracené německé hřbitovy, což je základní múzou jeho poezie. Všechny postavy se nakonec skutečně setkávají, a to na symbolickém místě zvaném Ďáblova kaple, což je bývalá hrobka Lobkowiczů, kde se přes úsilí jejích stavitelů nakonec vždy propadl strop. Zvláštní až magické místo uvolňuje v přítomných osobách emoce. Muzikální Rom Karel Dzurko si začíná prozpěvovat známou píseň Ej, Macejko, Macejko! a kupodivu si s ním notuje metalista. Na závěr ještě vypukne společná „filozofická“ debata o onom hledaném štěstí a existenci ďábla. Příčinou ostřejšího střetu názorů mezi vysloužilým havířem a „zbytkem světa“ se ale stává otázka v těchto končinách nejzásadnější: neurvalé chování člověka v přírodě, které zde bohužel nelze přehlédnout. Film získal na festivalu Finále Plzeň hlavní cenu v kategorii dokumentárního filmu Zlatého ledňáčka a na mezinárodním festivalu Jeden svět obdržel Visegrádskou cenu. Má 88 minut a premiéra se koná ve čtvrtek, tedy 10. listopadu 2005. Kamenolom Boží jistě není žádné převratné dílo domácí dokumentární kinematografie, bez kterého byste se neobešli, ale o to autorovi snad ani nešlo. Kamenolom Boží je totiž filmem, který si na nic nehraje, což je silná, ale zároveň i slabá stránka. Nutno dodat, že ty silné stránky přeci jen v celkovém hodnocení nakonec vítězí.

José Provazník

Kamenolom Boží, ČR 2005
Film o hledání štěstí v nešťastné krajině.
Režie: Břetislav Rychlík
Hrají: Účinkují: Ing. Vladimír Petrovský, Jan Rajter, Ing. Ivan Váňa, Radek Fridrich, Vladimír Buřt, Eva Mikšová, Karel Dzurko, Karel Žídek, Skupiny Dekubit a Děti pohřebního kvítí