DIALOGKarel Vachek

Myslet filmem. Rozhovor s Karlem Vachkem

"Děláme analýzy života společnosti – analýzy, které se vyvazují směrem k humoru, protože svět je komplikovaný a plný směsí," říká filmový režisér a pedagog pražské FAMU Karel Vachek. Povídali jsme si bez přítomnosti filmové kamery o lidské společnosti, jejích krutostech a radostech, nadějích i zklamáních. Pomyslné oko objektivu nám bylo červenou nití v pozadí. S některými jeho pohledy na svět nemusíme souhlasit, jiné lze podepsat. Karel Vachek je ale jistě pozoruhodnou a především pro své studenty inspirativní osobností.

• Dominik Hrodek: Jaké vyhlídky má u nás dokumentární tvorba?

Karel Vachek:

Karel Vachek

Foto: Dominik Hrodek

• Jste pedagogem, jak mladé lidi formujete a co jim můžete nabídnou? Mají mladí dokumentaristé, kteří vycházejí z FAMU, možnost uplatnění a kde?

Lidé, co vycházejí ze školy z katedry dokumentu a z katedry režie, jsou filmaři. Mám dojem, že tato škola je jakousi enklávou, kde mohou vznikat důležité filmy, pokud mohou být dokončeny bez vlivů médií; z poslední doby mohu jmenovat Klusáka a Remundu s jejich Českým snem, Marečkovy Hry prachu, Janečkův film Pravidla hry o nadnárodních organizacích či Theodoru Remundovou, Eriku Hníkovou, Lucii Královou, s jejich psychologickými sondami plnými humoru. Je toho hromada, a to dokáže tato škola, protože zde neexistují politické či sociopolitické tlaky. Vše je odvislé od vzdělání studentů a škola jim dává vějíře nabídek, třeba i myšlenkových. Přicházejí za nimi filozofové jako Bělohradský, Petříček, Zdeněk Vašíček, byl tu ale také sinolog, matematik apod. Podstrkujeme jim významné lidi a čekáme, že si od nich něco vezmou. My chceme, aby získali představu, co to znamená silná osobnost s charakterem a vědomostmi. Škola je vlastně školou charakteru, jak vyškolit charakter? Důležité jsou pro tuto školu přijímací zkoušky, vybrat studenty je to nejdůležitější. Potom už zde mohou tři nebo pět let na sobě pracovat, učit se jeden od druhého - profesoři je nic naučit nemohou. Mohou jim jen pomoci.

• Jakým způsobem může film pozitivně modelovat společnost?

Dojímat lidi mají v popisu práce rošťáci, o nichž již byla řeč. My děláme analýzy života společnosti; analýzy, které se vyvazují směrem k humoru, protože svět je komplikovaný a plný směsí; část pravdy často vlastní i lotři. Když chcete hledat pravdu, musíte se smát, jinak není k nalezení. Sledujete-li zohavená těla zabitých lidí a nafouklá bříška hladových dětí, musíte si uvědomit, kdo vyrábí zbraně a likviduje potravinové přebytky. Je to krutá groteska.

Karel Vachek

Foto: Dominik Hrodek

Máme v Čechách dokumentaristický festival Jeden svět. Říkám si, že když lidé chodí na představení těchto filmů, měl by si každý, surově řečeno, odnést domů v igelitové tašce z festivalového kina jednoho nešťastníka – postřeleného nebo vyhladověného, ať se o něj stará. Pak by na festivalová představení nikdo rázem nechodil. Mám dojem, že se tam lidé chodí dívat na něco vzrušujícího a zároveň se tam po nich nic nechce. Film by měl člověka činit aktivním tam, kde může něco udělat. A to je další kámen úrazu. Společnost je nastavená tak, že téměř nikdo nemá vliv na události, které může díky elektronickým médiím pozorovat. Umělecká díla tedy musí s humorem reagovat na celou skutečnost, ne se dojímat nad částmi globální reality, aby se dosáhlo účinných změn v uspořádání světa.

• Televize je také přeci informační medium, které zprostředkovává jisté poznatky, člověk se díky ní může ocitnout na druhé straně světa nebo se dozvědět to, co nemůže jinak zažít, nemyslíte?

Když dokážete vidět televizi po spuštění jako směšnou, sebe, který ji pozoruje jako směšného, tak se smíte koukat na televizi. Vždyť já taky vykládám o tom, co jsem viděl. Vidět můžeme všechno, ale nesmíme se do toho citově propadnout. Je to jako když jsme v minulosti četli Rudé právo, z něj šlo také ledacos vyčíst, ale nesměli jsme zapomenout, že cílem Rudého práva bylo zpitomět další občany, když už soudruzi sami byli zpitomělí.

Mělo by zde existovat státem dotované studio, kde si začínající režiséři mohou udělat jeden dva filmy zcela svobodně. Vláda hloupého státu film likviduje - nechává ho bez podpory. Naštěstí státní grantová komise je stále ještě schopná garantovat výrobu či pomáhat kvalitním projektům při jejich vzniku. Neexistuje snad žádný stát, vyjma USA, kde by se kvalitní filmy vyplácely. Ale nemusíte mít mnoho diváků, podobně jako ve své době Voltaire, který hlavně rozesílal dopisy několika panovníkům a svým milenkám, a přesto můžete mít velký vliv. Nemusíme mít masového diváka, ale nutné je, aby dílo mohlo vůbec vzniknout, protože přes jednoho přímého konzumenta může působit na celé lidstvo.

• Vzniká dostatek kvalitních filmů a jak pohlížíte na současný hraný český film?

No, to je směšný? jedná se stále o takové to taťkovo kino s jakýmsi mravním poselstvím. Nač se o tom bavit. Jednou vidíte moravské sedláky jako sicilské mafiány, jindy vám někdo vysvětluje, že to za Němců a ani za komunistů nebylo tak zlý, a že nejdůležitější je, abychom si všichni pomáhali. Jsou to groteskní úvahy. Končí to účinkováním autorů na billboardech a v reklamách. O filmech, které se dotýkají reality a které uznávám, jsem se Vám už zmínil.

• Ve své vlastní tvorbě jste se snažil zobrazovat člověka s jeho myšlenkami a pohledem na svět?

Víte, buď jako filmař něco sám víte a existuje určitý nárok, abyste promluvil na lidi, takže pár věcí řeknete sám. Spousta myšlenek je mezi lidmi rozptýlených, a tak chodíte mezi nimi a myšlenky sbíráte, čímž vlastně děláte práci, kterou dělat máte. Nejlépe je, když je člověk Shakespeare a má koncept života, potom každá věta má smysl. Je jedno, že je to literatura. Ten v každém dramatu, ať už psal o historii nedávné či starší, na dějovém schématu vykládá svůj filozofický názor. Občas zabrousí do politiky či do sociologie a díky kamufláži s historickými kostýmy mluví o věcech, které by nemohl popisovat, kdyby mluvil o Alžbětě, která mu vládla. Důležitá je duchovní úroveň, když nejste Shakespearem ani Dostojevským ani Cervantesem, máte držet hubu. Nacházíme se bohužel v čase, kdy všichni jakoby umělecky promlouvají, vy to čtete a zjišťujete, že to je hrozně hloupé. Ionesco kdysi v jednom eseji napsal: 'Kde jsou filozofové? Ať mi napíší nebo zavolají.' Doba je do značné míry tak nějak vyprázdněná. V minulých stoletích jsme udělali příliš chyb.

• Sám jste nedávno vydal teoretickou knížku zabývající se filmem, o čem se v ní pojednává?

Karel Vachek

Foto: Dominik Hrodek

Knížka se jmenuje Teorie hmoty a snažím se v ní vyjasnit, na co myslím a co vyprávím ve svých filmech. Po roce 89 jsem udělal patnáct hodin filmu (tetralogii Malý kapitalista) a měl jsem jednou v životě velké štěstí, že jsem mohl dvanáct let nepřerušeně pracovat. Ale zpátky ke knížce. V první části vykládám systematicky svoji filozofii v zaměření k filmu a k umění vůbec. Druhá pasáž je sestřihem zajímavých situací se smíchovou podstatou, které jsem našel popsané ve všelijakých, často obskurních pamětech. Ty situace, popsány přesně jak proběhly, výrazně analyzují skutečnost. Přesně o to se snažím ve svých filmech. Spousta lidí smíchové situace už popsala, nám stačí si jich jen všimnout. My si stále myslíme, že hybateli jsou ti s vysokými úřady, ale ve skutečnosti jsou hybateli světa zduchovnělé bytosti. Oni umí třebas na malém prostoru vytvořit situaci, v níž uvedou v pohyb celé národy. Tuto druhou pasáž končím začátkem první války, když mocnář vylepil mobilizační plakát a k němu přichází nechápající člověk, který se podivuje nad tím, co že to ten mocnář ve svých letech dělá. To je přesně položená otázka, která nám říká, že stáří nepřináší žádnou zvláštní moudrost a že i staří lidé mohou být dokonale blbí. Svět začne provádět hrozné věci a my jim nedokážeme nijak zabránit a nestačíme se divit. To považuji za důležité myšlenky. Mám dojem, že někdy lidé stále nevidí skutečnost a pak se diví, do čeho zase spadli.

• V návaznosti, co zde už zaznělo se zeptám se možná trochu provokativně. Neměli by se lidé divit filmem, aby přemýšlel o realitě?

No ano, my říkáme myslet filmem, což znamená, že vy myslíte, aby se divák divil a začal myslet.

• Myslet filmem je i motto Jihlavského festivalu.

Jihlava z této školy vylezla, její ředitel je můj bývalý student. Kolega Kubica, který zde přednáší je filmovým historikem a dává koncepčně a programově Jihlavu dohromady. Jihlavský festival je hrozně důležitý a legrační v uvozovkách je, že se o něm dostatečně nepíše. Namísto toho se píše o úplně jiných a nedůležitých festivalech, událostech, fungujících mnohdy v souhlasu s vymýváním mozků. Důležitost Jihlavy pro nový film, reprezentovaný celou generací mladých filmařů: Janem Gogolou, Vítkem Janečkem, Martinem Marečkem, Theodorou Remundovou, Erikou Hníkovou, Filipem Remundou, Vítem Klusákem, Lucií Královou, Kateřinou Krusovou a tak dál, je zásadní. Pro ně všechny udělal festival maximum - uvedl je do mezinárodního světa filmu. Jiná instituce, která by tento druh aktivního a živého filmu tak důsledně pěstovala, v Čechách není.

• Festival v Jihlavě se hlásí ke středoevropské spolupráci, jak vy pohlížíte na středoevropskou identitu?

Chtěl jsem, aby byla zachována Československá republika. Myslím ale, že svět je hodně jeden a o střední Evropě zase až tolik neuvažuji. Co musím mít neustále na mysli, je můj mateřský jazyk. Umění je to, co má rozvíjet jazyk a jazyk je základem všeho. A jsem šťastný, že jsem Čech, Angličan by měl být šťastný, že je Angličan, Ir, že je Ir. Umění plodí obrazy a sledujeme-li tyto obrazy, tak se nám nedostává slov, což nás tlačí k tomu, abychom si slova vytvořili. Umění patří jazyku, nikoliv jen skutečnosti. Naopak skutečnost patří jazyku. Strukturujeme svůj život podle toho, jaké máme pojmy a v jakých systémech jsou seřazeny. Nic jiného nemáme. Když si něco překládáme, pokud to přeložit vůbec jde, snažíme se skutečnost mimo náš jazyk přeložit do našeho jazyka a zavést ji do našeho prostoru. Podle mne nemůžeme mít stejnou správu jako ostatní země, stejné soudnictví, stejný způsob materiálního života, protože budeme mít ten systém, ve kterém fungujeme už v rámci struktury našeho jazyka. Česká architektura, malování, hudba se pozná, neboť myslíme v nějaké jazykové struktuře, která je originální.

• Otázka, která vypadá v současné době spíše anketně a očekává krátkou odpověď, zní: Co může česká společnost přinést sjednocené Evropě?

V Čechám mají lidé velký cit pro rovnost, a proto nadávají, když vznikají nerovnosti. Češi to mají, abych tak řekl, ve svém kulturním vzorci a právě určitý smysl pro rovnost může být jejich vkladem do společné Evropy.

• Máte nějaké motto na konec našeho rozhovoru?

Lidé by měli spíše chtít konzumovat věci, kterým nerozumí, protože ty, kterým rozumí, vlastně vůbec nepotřebují. Naopak ty, kterým nerozumí, ale cítí, že jsou nějak závažné, ty by měli přijímat nebo s nimi by se měli utkat v dialogu s dobrým koncem. Pak se změní svět k lepšímu. V momentě, kdy všichni chtějí všechno, společnost navenek hlásá, že hloupne.

Doc. Karel Vachek (nar. 4.srpna 1940 v Tišnově na Moravě) je filmovým režisérem, básníkem a malířem. Vede Katedru dokumentární tvorby FAMU. Je autorem dokumentů Spřízněni volbou (1968, 95') a po roce 1990 začal natáčet v produkci KF a.s. dokumentární fresku o atmosféře ve společnosti těsně před prvními svobodnými volbami pod názvem Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1990-92, 200'). Na něj navazoval celovečerní dokument Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu.) (1993-96, 215') a další titul Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce. (Božská komedie) (1997-2000, 255'). Poslední částí tetralogie Malý kapitalista je film nazvaný Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2001-2002, 240´). Za svá díla získal prestižních ocenění. V současné době připravuje film o vzniku a zániku Československa.