PolemikaKritika

Pád Třetí říše: další zbytečný "velkofilm"

Ne každý film, o kterém se mluví, si zaslouží,aby ho divák opravdu navštívil. O tom jsem se přesvědčil, když jsem zavítal na německý film Pád Třetí říše. Již před jeho návštěvou jsem přemýšlel k čemu byl vlastně natočen? Přinese snad nějaké tajné informace, skandální odhalení či nový pohled na celou tuto nešťastnou epochu sousedního Německa a vlastně celého světa? Po shlédnutí filmu musím říci: další zbytečný film, který stojí za vidění snad jen pro někoho, kdo má v oblibě hlučné a světelné efekty a dojemné scény.

Plakát filmu Der Untergang (Pád Třetí říše)

Plakát: archiv

Film začíná v roce 1942, kdy se hlavní hrdinka, 22-letá naivní dívka stává sekretářkou Adolfa Hitlera, který v těchto počátečních pasážích, mimochodem, působí jako dobrotivý strýček. Ale proč ne? I ten největší zločinec má i svojí vlídnou tvář. Pak následuje střih a přesuneme se do posledních dnů hitlerovského Německa, které přináší mnoho scén, z nichž jen málokteré nejsou točeny se zbytečným patosem, účelovou dojemností a zbytečným ukazováním pravých, charakterních Němců, kteří přeci také mezi členy SS či nejbližšími členy Hitlerova štábu byli.

Dobře je to vidět u "kojakovsky" sympatického plešatého lékaře, který nejdříve odmítá opustit Berlín, jenž se stává frontovým městem, protože by civilní obyvatelstvo bez zásobování jeho úřadu nemohlo přežít. Posléze sám vniká do opuštěné nemocnice, kde nalézá skupinu zubožených a vystrašených postarších pacientů. Kameraman filmu sice (budiž mu to přičteno k dobru) neukazuje práci jeho napjatých svalů při vynášení všech těchto nešťastníků do bezpečí, ale i tak divákův obdiv k tomuto muži musí stoupat do nekonečných výšin.

Za dalších pár minut vidíme tohoto obětavého muže, který si i v těch nejdivočejších chvílích zachoval svůj charakter, jak jede v sanitce a tu slyší křik a střelbu. V ústrety mu vybíhají dva vystrašení muži, kteří mají být zastřeleni pro údajnou zradu. Tento statečný muž nelení a vybíhá vstříc jejich záchraně, což se mu skutečně daří. Je zajímavé tuto postavu sledovat po celý film, přestože není jediná kladná postava, která se zde vyskytuje. V dalším záběru se ocitá uprostřed operace, kde je tak sugestivně ukazováno odřezávání končetin, potoky krve a zoufale orosení lékaři. Přestože sám je internista, tak se pouští i tady k dílu a poprvé v životě také operuje (opět naštěstí bez přímé přítomnosti kamery). Toto všechno vzbuzuje v divákovi emoce a tak to má být.

I mezi pomatenci a fanatiky může být člověk, který si dokáže uchovat zdravý rozum a lásku k bližnímu svému. Nakonec čím blíž se k centru přibližují hordy "barbarů z východu", tím víc je divákovi líto i samotného Hitlera, který je čím dál tím více přihrbenější a jeho klepající se levá ruka čím dál tím více prozrazuje nervové zhroucení. Ale film obsahuje mnoho dalších dojemných scén. Např. ta, kdy k jakési barikádě přichází útrpně hledící muž bez levé ruky ve středních letech a jde si pro svého asi 12 letého syna. Jeho řeč je pravý manifest proti válce a ani E.M. Remarque by si svého hrdinu nevymyslel lépe. Synek ale přes svůj mladý věk není žádný "nazdárek", už dokázal zlikvidovat nejeden ruský tank, nakonec ale, i přes své mládí, chápe, do jakých služeb se to dal a prchá domů, kam přiběhne v horečkách z hrůz, které viděl. Toto je jeden z mála dojemných okamžiků, který opravdu vyjadřuje, že i lidé stojící na straně agresora trpí stejně jako kdokoliv jiný.

V několika kýčovitých záběrech se ocitne i mladičká sekretářka. Jednou např. vychází v krátké pauze mezi ostřelováním a bombardováním ven z bunkru společně s Evou Braunovou a jednou přítelkyní, která vaří lahodné vegetariánské pokrmy samotnému vůdci. Do ticha začne znít tklivá melodie, spád filmu se snivě zpomaluje a v širokém záběru končí na krásné jarní květině, možná sněžence, možná prvosence jarní.

Asi jakýsi symbol zrození či krásy, které nejde ani vojenskou mašinérií úplně zničit. K tomu ještě 2 minuty poklidného kouření u sochy a pak už zase střelba a nucený návrat do shonu a nervozního spěchu v bunkru.

Ale nebojte se, ještě se najde dost míst, kde stojí za to vyndat si svůj kapesník. Např., když děti zpívají se "strýčkem Adolfem" píseň plnou citu o tom jak kdosi "v háji zpíval báji". V průběhu filmu jsme konfrontováni s mnoha ryzími charaktery, např. jeden z velitelů je nucen v zájmu zachování života svých vojáků ustoupit z pozic, což bláznivý a asi dosti reálně vykreslený Hitler odmítá a hrozí smrti tomu, kdo neuposlechne. Tento velitel s ocelově vytesanou tváří a tvrdýma, ale spravedlivýma očima, se nezalekne tohoto trestu a jako pravý voják se svému osudu nevyhýbá (vůbec snaha pozitivně vykreslit chrabré vojáky, kteří pouze "dělali svou práci", je zarážející, když víme, jakým myšlenkám tito muži sloužili) a vydá se přímo do Hitlerova bunkru.

Naštěstí i Hitler si ještě uchoval "špetku zdravého rozumu" a po vyslechnutí odvážné řeči jmenuje tohoto chrabrého reka a starého poctivého vojáka hlavním velitelem obrany Berlína. Pak jsme ještě svědky popravy zrádného vyššího důstojníka, který je chycen v nevěstinci a v opilém stavu zastřelen, umíraje se slovy na rtech: Heil Hitler!

Hitlerovi pramálo záleželo na osudu jeho národa, ale naštěstí je obklopen mnoha řádnými vojáky, kteří si uchovali špetku cti a osud jejich spoluobčanů jim není lhostejný. V tom opět vidíme našeho malého zběha, který vidí odcházet ze svého domu podezřele a zlověstně vypadající muže. Jeho zlé tušení se vyplňuje, když za okamžik vidí své rodiče již usmrcené. Nacistická mašinérie pracuje spolehlivě i v tak hektických okamžicích, dalo by se říci.

Přibližně v těchto okamžicích přijde jedna z nejdojemnějších scén, budiž, každý film, který chce mít úspěch u diváků, musí nechat zvlhnout nejedno oko. Jde o moment, kdy manželka Josefa Goebbelse jde zbavit života své děti. S jakýmsi felčarem jim umíchává lektvar, který je má pravděpodobně uspat či otupit. Roztomilé děti pijí údajnou medicínu, ale nejstarší dívka cosi tuší a odmítá tento nápoj vypít.

Nastává menší zádrhel, ale poslední pitivo jejího života je jí násilně vpraveno do úst a tady divák jen bezmocně zatíná pěsti, taková zrůda, ani děti nezůstanou ušetřeni tohoto šílenství. Ale to ještě není konec.

Když děti usnou, vchází jejich krkavčí matka znovu do jejich ložnice a v ruce svírá kapsle s jedem. Postupně přichází ke všem dětem (kamera nevynechá ani jedno dítě, jak spravedlivé a důstojné) a mezi jejich spící rty jim vkládá kapsli, která ukončí jejich životní pout. Ale děti spí, tak jim jed mezi rty musí vložit a levou rukou zatlačit na jejich brady a pravou na jejich hlavu, způsobí tak tlakem jejich zkus a následné poslední vydechnutí. Snad každý, kdo má kouska citu v těle (míněno vážně), musí být znechucen, když ví, že i ve skutečnosti zfanatizování manželé Goebbelsovi zabili své děti, protože jim nechtěli "dopřát" to utrpení žít v jiném světě, než jaký znali doposud, ale proč to proboha ukazovat do posledního detailu?

Zdá se mi, že film, a to bohužel celý, je jen o tom, jak donutit diváka dojmout se nad nenáviděnými fašisty, jako kdyby každý z nás nevěděl, že utrpení z umírání je stejné u každého člověka, lhostejno zda nosil hnědou, modrou či zelenou uniformu. Film ukazuje všechny hrůzy války, které ale byly už tolikrát natočeny, že nepřinášejí nic nového, nic objevného.

Snaha lákat diváka na nosné téma, která bylo tak povrchně zpracováno se stává jen snahou vytáhnout k kapes diváků co nejvíce peněz a založit děj filmu pouze na uměle a prvoplánově dojemných okamžicích je obzvláště ostudné, jedná-li se o tak vážné téma a dobu, která zahubila tolik lidských životů. Leč film přeci jen jeden pozitivní okamžik má, a to následnou krátkou řeč hlavní hrdinky- reálné postavy Hitlerovy sekretářky, která se nesnaží svoji pomýlenost ničím omluvit, hlavně ne mládím, jako tomu bylo asi u velké většiny jedinců její generace.

Nejdojemnějším okamžikem se tedy nakonec (a možná nechtěně) stává chvíle, kdy vzpomene jméno jedné dívky, která byť v jejím věku, nenechala se ošálit myšlenkami nového řádu a dokonce pro ti němu sama bojovala. Ta dívka se jmenovala Schollová a spolu se svým bratrem byla v tajné podzemní organizaci, sourozenci Schollovy byli odhaleni ve stejném roce, kdy se naše sekretářka stává spolupracovnicí Hitlera. Jak rozdílné osudy dvou dívek jedné generace?

Další scény není třeba popisovat, jistě ve filmu byly i okamžiky povedené, ale dle mého názoru jich bylo poskrovnu, a tak můj komentář nezní příliš lichotivě. Jde prostě o další zbytečný velkofilm s jistě velkými (ale nenaplněnými) ambicemi, který patří opravdu jen do multikin, kde jsem ho, ač odpůrce těchto "svatostánků, bohužel zhlédl i já.

Předcházející text budiž nebrán jako recenze, jde jen o pouhý názor obyčejného diváka, který doufaje, že za 2 lístky v hodnotě 318 Kč dostane "něco zajímavého", odcházel ze sálu poněkud zklamán.

Josef Provazník,
autor je spolupracovníkem Britských listů,
pro které byl článek psán.

Hitler a jeho národ – na cestě ke zkáze

Ian Kershaw: Hitler. 1936–1945: Nemesis

(Přeložil Pavel Vereš, Argo, Praha 2004)

Obálka knihy Ian Kershaw: Hitler. 1936–1945: Nemesis

Foto: archiv

Již bezprostředně po skončení druhé světové války se osobnost Adolfa Hitlera stala vyhledávaným námětem různých vědeckých i populárních pojednání. Za šedesát let, které od té doby uběhly, spatřilo světlo světa nespočet knižních titulů, které měly ambici vyjádřit se k životu a neblahé činnosti člověka, z nějž dějiny vytvořily zosobnění těch nejodpornějších vlastností, které u historické postavy můžeme najít. Zároveň je zřejmé, že toto téma stále nepatří minulosti, což potvrzují emoce, které vždy vzbudí nějaký kontroverzní čin spojený s touto osobností. Vzpomeňme na kauzu s českým vydáním Mein Kampfu či spory kolem německého filmu Der Untergang, jenž bude v Česku uveden pod názvem Pád Třetí říše. Je tedy obvyklé, že každý zásadní příspěvek k osobě Adolfa Hitlera vzbudí velkou pozornost laiků i odborníků.

Český čtenář má k dispozici řadu knih, které se Adolfem Hitlerem a nacismem zabývají. Některé z nich dokonce patří k tomu nejlepšímu co bylo na toto téma napsáno – za všechny jmenujme překlad skvělé práce Hitlerova Vídeň od rakouské historičky Brigitte Hamannové. Patří velký dík nakladatelství Argo, že na náš knižní trh uvedlo další publikaci, která také maximálně splňuje tyto parametry . Vydáním druhé dílu Hitlerova životopisu z pera Iana Kershawa tak zkompletovalo českou verzi této monumentální monografie, která je považována ze jednu z nejlepších knih o Hitlerovi a tzv. Třetí říši vůbec.

Jestliže první díl, nesoucí podtitul Hybris a mapující léta 1889 až 1936, usiloval o vysvětlení toho, jak Německo postupně podléhalo demagogii Adolfa Hitlera a jeho hnutí, až se mu poddalo docela, druhý díl práce, popisující období let 1936-1945, charakterizuje jeho autor následovně: "Je to truchlivé vyprávění o sebezničení na úrovni národa i jednotlivců, o způsobu, jakým jeden národ a jeho představitelé způsobili vlastní záhubu, spojenou ovšem s katastrofální destrukcí evropské civilizace." Není tedy náhoda, že pro druhou část svého díla zvolil Kershaw podtitul Nemesis, která je v řecké mytologii "bohyní odplaty, jež vykonává trest bohů za lidskou pošetilost projevující se bezuzdnou samolibostí a vzpupností."

Již autorova charakteristika napovídá, že se v případě jeho díla nejedná o pouhý popis životních osudů Adolfa Hitlera, jeho soukromí a osobního života. To vše v knize samozřejmě nechybí, ale Kershaw se pokouší zpracovat zejména výsledky Hitlerova působení, chce analyzovat jevy a události, kterých byl "Vůdce" duchovním otcem, hlavním iniciátorem či přímo bezprostředním vykonavatelem. Kershaw tak podává fundovaný obraz postupného dotvoření Německa v totalitní stát. Podrobně popisuje průběh německé expanze, která vedla k vypuknutí největšího válečného konfliktu v dějinách a našla vyústění v absolutní zkáze, jejíž následky Německo a Němci nesou dodnes. Velký prostor je věnován také genezi a průběhu holocaustu. Celá práce je pak zakončena sugestivním popisem posledních dnů Adolfa Hitlera a naprostého rozpadu zbytků nacistického státu. Na samém závěru tak sledujeme zánik starého Německa, které "Adolfa Hitlera stvořilo, spatřovalo svou budoucnost v jeho vizi a tak ochotně mu sloužilo". Čtenáři defiluje před očima řetěz událostí, které tento stát zavedly od triumfu roku 1936 k tragédi posledních válečných let.

Přesto, že kniha poskytuje velké množství faktografického materiálu, je napsána čtivým stylem, který práci v žádném případě neubírá na odbornosti. Profesionálního historika jistě potěší podrobný poznámkový aparát a objemná bibliografie, ostatní čtenáři určitě ocení rozsáhlou obrazovou přílohu. V předmluvě ke své práci Ian Kershaw tvrdí, že jeho cílem nebylo moralizovat, ale přispět k pochopení té skutečnosti, že rozvinutý a kulturní národ podlehl primitivní nacistické demagogii zosobněné Adolfem Hitlerem. Po přečtení knihy nezbývá než konstatovat, že se tento záměr autorovi podařilo bezezbytku naplnit.

Vítězslav Sommer
psáno pro časopis Tvar a Revue Dialog 2005