Téma... Memoáry

O memorárové literatuře

My historii děláme, nepíšeme!

Tato slova vyřkl Antonín Švehla, dlouholetý premiér meziválečného Československa, po dotazu ohledně jeho vlastních vzpomínek na převratné politické události počátků samostatné republiky. Vyjádřil tím také svoji nevoli k psaní politické memoárové literatury. Švehla zemřel předčasně, a proto neměl čas ani v důchodu nechuť k literární tvořivosti překonat a své paměti napsat. Politici, velcí státníci i osoby méně významné mají odvěký sklon ke konci kariéry paměti sepisovat. Vytvářejí tímto svým literárním počínáním svébytný literární žánr, který dokáže upoutat a strhnout čtenářskou pozornost. Pulty knihkupectví jsou plny nejrůznější memoárové literatury, ale jen málokterý žánr se vyznačuje větší nevyrovnaností než tento. Profesor Robert Kvaček říká, že historik vede věčný boj s pamětmi (viz rozhovor v dubnové Revue DIALOG 2005), protože čtenář pokládající memoáry za autentické jim věří více než peru historikovu. Tato literatura se pohybuje na ostré hranici non - fiction, jak žánr nazývají v anglosaském světě, ale zároveň obsahuje více či méně prvků beletristické tvorby.

Paměti politiků obvykle vycházejí z několika autorských hledisek. Například mohou pisateli prodloužit jeho kariéru nebo mu pomoci zpět na vrchol. V takovém případě se autor často vyrovnává s protivníky nebo poukazuje na své zásluhy. Na ně poukazuje v pamětech i v případě, že ospravedlňuje předchozí činy s úmyslem zajistit si slušné místo v historii. Ať už známý pisatel napíše memoáry dobré či špatné, jednu jistotu má, a to že na nich bezpochyby vydělá slušné peníze. Úskalí se nachází v častém vědomém i nevědomém zamlčování nepříjemných faktů. Mnohdy se politické paměti nedají ani číst.

Těžko překonatelným mistrem memoárového žánru se stal Winston Churchill, jehož fakty nabité paměti vyplňují čtenářům dlouhé regály knihoven. Za knihy subjektivně se věnující období druhé světové války dostal dokonce Nobelovu cenu. Opačným případem je kniha Hillary Clintonové, v níž více než suše naservírované politické slogany připravující její prezidentskou kandidaturu asi nenajdeme. Jejímu manželovi a bývalému prezidentu Billu Clintontonovi vyplatil nakladatel rekordní zálohu přes deset milionů dolarů a k napsání vzpomínek mu pomohl publicista Alfred A. Knopfa. Pomoc profesionálního spisovatele je také častým jevem. Známá je i historie memoárů jiného amerického prezidenta, generála Ulyssese Granta. Tomu asistoval Mark Twain. Prostořekými vzpomínkami, které se vyznačují vyrovnáváním se se soupeři, proslul v poslední době bývalý český premiér Miloš Zeman.

Vedle politiků mají tendence sepisovat paměti i osobnosti ze světa kultury a sportu. V poslední době se značnému čtenářskému ohlasu těší vzpomínky herecké. Jejich charakter je obyčejně nekonfliktní, ale z větší části splňují jen kritéria tzv. veselých historek z natáčení než podkladu pro pramennou základnu k poznání minulosti.

Dominik Hrodek

Vzájemný vztah „paměti“ a „historie“

(K problému tzv. „historické paměti“)

„Historie je vždy problematickou a neúplnou rekonstrukcí toho, co už není. Paměť je fenoménem vždy aktuálním, pouze prožívaným ve věčné přítomnosti historie je zobrazením minulosti. Protože je citová a kouzelná, paměť se snáší pouze s těmi detaily, které jí vyhovují, živí se vzpomínkami, které jsou nejasné, rozporné, obecné nebo nestálé, konkrétní nebo symbolické, je náchylná ke všem přenosům, zastírání, škrtání nebo projekcím. Historie jakožto úkon intelektuální a zesvětšťující vyžaduje analýzu a kritickou rozpravu. Paměť usazuje vzpomínku v posvátnu, historie ji z něj vyhání a vždy ji převádí do prózy.“

Pierre Nora

Je vůbec možné užívat slovní spojení „historická paměť“? Nejedná se, také v souvislosti s výše zmíněnou definicí Pierra Nory, o „contradictio in adiecto“? Může na druhou stranu existovat historie bez paměti? A může se paměť pouze bezbřeze živit odkazy minulosti bez zpětné vazby s historickou vědou? To jsou alespoň některé otázky, které se mohou objevit pokud se zabýváme vztahem „paměti“ a „historie“. Zároveň si uvědomujeme, že s určitou nadsázkou lze na výše formulované otázky za určitých okolností odpovědět kladně i záporně. Nejde o výsledek alibisticky relativistického uvažování, ale spíše o výsledek zkušenosti s posuny a manipulacemi v oblasti „paměti“ i „historie“, které proběhly snad ve všech myslitelných variantách. Ale zase i tyto posuny jsou součástí subjektivní paměťové struktury vnímání minulosti. Zdá se tedy, že, ať chceme nebo ne, ani nemůžeme obě stránky oddělovat.

Konkrétním místem, na němž se i v rámci historické vědy setkáváme doslova s problémem „paměti“, jsou vzpomínky či paměti jednotlivých osobností. Už studenti v proseminářích nebo úvodech do studia jsou upozorňováni na problematičnost této části historické literatury, která se tak stává velmi vhodnou k výuce metody kritiky pramene. Tato problematičnost ovšem nemůže zpochybnit nezastupitelnost právě tohoto způsobu vnímání minulosti, kdy subjektivita takového vnímání je na druhé straně vyvažována nenahraditelným osobním zprostředkováním minulých událostí. Problematičnost těchto prací spočívá především v oné disproporci (a samozřejmě nejen, a často ani v první řadě, časové), která leží mezi zprostředkovávanou událostí a vznikem samotného textu. Tento prostor je právě místem, v němž se realizuje vlastní působení „paměti“ s jejími zámlkami, zapomněními, posuny nebo přímo manipulacemi (včetně pochopitelných a nepominutelných degenerativních paměťových procesů). Na tomto místě je vhodné připomenout, že pojem „paměti“ zůstává i v přítomnosti historie primárně fenoménem psychologickým a podléhá tedy zejména jejím zákonitostem. Tento fakt však samozřejmě nesnímá z historické vědy potřebu zabývat se působením paměťových projekcí na samotné bádání. Zejména to platí ve chvíli, kdy „paměť“ přestává být „pouze“ individuální, ale stává se předmětem společného prožívání určitého kolektivu. Tato „paměť“ je pravděpodobně ještě náchylnější zejména vnějším manipulacím. V žádném případě ovšem nelze striktně oddělovat „paměť“ kolektivní a individuální, poněvadž jejich vzájemné ovlivnění také nedílně patří k podstatě jejího selektivního fungování.

Pokud by však platily pouze výtky, které jsme uvedly v předchozím odstavci, tak by samozřejmě podobné texty založené na užití paměti a sebeprojekci zůstávaly toliko předmětem výzkumu těchto samotných procesů „vzpomínky a zapomnění“, ale, jak už jsme zmínili, jsou rovněž nenahraditelné ve chvíli, kdy jiné druhy pramenů nemohou přiblížit svět minulosti v úplnosti. Jedná se především o přiblížení jednání a konání, které nám nemohou zachytit ani tak intimní prameny jako jsou např. deníky nebo korespondence. Zde se právě obrací ve výhodu odstup, který má k dispozici autor od doby události. Některé souvislosti, jež mohly kdysi působit jako marginální se odstupem zvětšují, jiné naopak ztrácejí na významu. Proto nemůžeme memoárovou literaturu hodnotit nějakým jednotným měřítkem. V tomto obtížném hodnocení tak spočívá zřejmě největší komplikace v přijímání literatury založené na vzpomínání i zapomínání.

Je třeba však ještě připomenout, že obětí paměťových stereotypů nejsou zdaleka jen samotní vzpomínající, ale také receptoři těchto vzpomínek, kteří mohou podlehnout sugestivitě výkladu. Tato projekce idylické minulosti podle známé představy, že „dobře už bylo“, tak může jen v příjemci utvrzovat jeho vlastní přesvědčení. Samozřejmě tato projekce může fungovat také opačně. Starý zkažený svět bude překonán v současnosti nebo lépe budoucnosti. Vůbec tato vzájemná korelace mezi přijímajícím a autorem je možná vlastním místem existence kolektivní paměti. Tato korelace je pak právě místem oboustranného sebepotvrzení.

Podívejme se nyní konkrétně na možnost fungování paměťových stereotypů a projekcí. Úmyslně se vydáme na počátek I.světové války, protože je to doba, která je od nás už oddělena tzv. „slepou skvrnou“ (sociologický termín pro moment, v němž můžeme zachytit poslední žijící generaci, která může vydávat přímé svědectví o své době) a umožňuje nám tak pohled z relativního odstupu. Začněme známým zápisem z deníku Franze Kafky ze 2.srpna roku 1914: „Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne plovárna.“ Tento zápis je obvykle vykládán jako doklad lehkomyslného přístupu evropského obyvatelstva k budoucí světové katastrofě umocněný tím, že se jedná o výrok později proslulého intelektuála s téměř vizionářskými schopnostmi (někdy však naopak jako důkaz proti vyzdvihování Kafky jako proroka budoucích hrůz). Mohl však mladý člověk bez vlastních válečných zkušeností reagovat diametrálně jinak? Kafka nepochybně slyšel mnoho vyprávění o posledním válečném střetnutí ve středoevropském prostoru, tedy prusko-rakouské válce, dost možná i o konfliktu prusko-francouzském, zprostředkovaně jistě vnímal také koloniální boje v nejrůznějších částech světa a zcela nepochybně také bouřlivou situaci na balkánských bojištích v letech těsně před vypuknutím Světové války. Všechno to ale byly pouze zkušenosti odrážející se v paměti a vnímání zprostředkovaně bez vlastního prožitku. Půvab zmíněné Kafkovy poznámky spočívá nepochybně také v jeho deníkové formě. V případě, že by napsal memoáry, byl by v nejlepším případě pouze účinným kontrapunktem k vylíčení pozdější apokalypsy, jako je tomu např. ve vzpomínkách Stefana Zweiga. Právě tato mnohdy přímo literární konstrukce pozdějších memoárů přispívá k pozdější představě předválečného světa jako selanky a nevinnosti. Pokud se pak Kafkův zápis ocitá v tomto kontextu, je logicky vnímán jako zdůraznění této představy umocněné proslulostí samotného autora. V podstatě nevinný osobní postřeh se tak postupně může stát až kultovním a může formovat a usměrňovat pozdější představy o době svého vzniku.

Vrátíme-li se nazpět k úvodnímu citátu Pierra Nory a k jeho tvrzení o korektivní funkci historie vzhledem k paměti, uvědomíme si, že v našich zemích občas působila paměť spíše jako korektiv k historické vědě. Tento stereotyp může do určité míry přetrvávat do dnešní doby, a proto je důležité, aby se historie definitivně vrátila do svých pozic. Prospěje to nepochybně rovněž jasnému vymezení fenoménu „paměti“ a způsobu zacházení s ní. Posuneme-li „paměť“ v pojmu „historické paměti“ do pozice „poetického“ momentu, nijak to nezpochybní její důležitost a nezastupitelnost pro „historii“. Historie je zkrátka bez paměti nejen nemožná, ale také málo půvabná a dobrodružná.

Jan Očenášek