DIALOGStudie

Jiráskovo Temno a jeho reflexe v historiografii

(20.až 50.léta 20.století)

(Pardubická konference 2002)

Svůj příspěvek zahájím citátem z rozhovoru z Mladé fronty Dnes ze dne 28. dubna 2000, kdy na otázku české novinářky : "Jak se vyrovnáváte s minulostí katolické církve, s křižáckými výpravami, pálením čarodějnic a knih, s dobou temna?" odpovídá respondent - polský duchovní působící v České republice - takto: "Se spoustou věcí v církvi nesouhlasím. Ale církvi vděčíme za první knihy, vzdělanost, katedrály. To, čemu Češi říkají temný středověk, byla doba rozvoje vzdělanosti."[1]

Uvedený úryvek nemá dokumentovat úroveň novinářství, které dokáže sepnout křížové výpravy, upalování čarodějnic a barokní epochu do jedné věty, jedná se mi spíše o životnost pojmu "temno" a jeho srozumitelnost nebo nesrozumitelnost pro vnější pozorovatele. Pokusím se tedy objasnit proniknutí románového pojmu do historické produkce nebo spíše do historické publicistiky.

Román Aloise Jiráska, jehož název byl postupně přejat pro pojmenování historického období, vycházel v letech 1912 - 1914 v časopise Zlatá Praha, knižně pak vyšel v roce 1915. Knižní vydání bylo svázáno s pětistým výročím upálení Mistra Jana Husa a tady někde vznikají problémy s jeho interpretací. Temno nebylo vlastně nikdy vnímáno jako především historický román, ale bylo minimálně od svého knižního vydání považováno za politickou záležitost. Český čtenář tak vlastně od počátku přicházel o možnost vychutnat si jeho estetickou úroveň, tak jako například maďarský slavista Endre Angyal, jehož nesmírně zaujal Jiráskův popis barokní Prahy a slavností spojených s kultem sv. Jana Nepomuckého. Po skončení světové války se Jirásek - a to nejen zásluhou Temna (Manifest českých spisovatelů) - ocitá na vrcholu společenské prestiže. Nejenže se stane senátorem, objevují se dokonce snahy o jeho navržení na Nobelovu cenu za literaturu. Bývalý student z litomyšlského gymnázia Josef Theurer jej vyzýval k napsání románu Jasno. [2] Vrchol apoteotických výlevů na Jiráskovu adresu potom představoval rok 1921, tedy rok Jiráskových sedmdesátin. Jako charakteristickou ukázku bych si dovolil ocitovat doporučení z tzv. Jiráskova čísla České osvěty, uvedený citát je možné najít také jako přílohu v publikaci Alois Jirásek z pera Miloslava Hýska: "Venkovským obcím doporučuje se tento program Jiráskovy besedy: 1. František Procházka: Alois Jirásek (báseň), 2. Přednáška o Jiráskovi (nejvýše 40 minut), 3. Ukázky ze spisů Jiráskových: a) Růžový palouček, b) Jan Jiskra přehlíží své vojsko, c) Jak byl Kozina popraven, d) Blaničtí rytíři. Po čísle 2, 3b, 3d bylo by vsunouti hudební čísla (národní písně, výňatky z oper Smetanových, Kovařovicových Psohlavců aj.). Ochotníci sehrají, zejména v obcích větších, tyto kusy Jiráskovy: Otec (12 mužů, 8 žen), Vojnarka (6 mužů, 5 žen), Emigrant (22 mužů, 8 žen)?" [3]

Dosud jsem se věnoval především samotnému románu a jeho autorovi. Může se však název románu, byť historického, prosadit jako pojmenování dějinné epochy? Josef Petráň ve svém článku Na téma mýtu Bílé hory uvádí: "? s odstupem času je pozoruhodné sledovat, kterak symbolika mýtu vstoupila do jazyka pozitivisticky školených dějepisců, kteří přejali expresivní výrazy ze slovníku obvyklého spíše u básníků. Mnozí katedroví historici se v letech 1918 - 1921 věnovali publicistice v novinách, časopisech i v samostatných brožurách pro širokou veřejnost, kde se vžité symboly bělohorského mýtu prolínají s objasňováním událostí." [4] Přestože se zde uvedený citát vztahuje k mýtu bělohorskému, je, myslím, možné rozšířit jej také na mýtus "temna".

Na počátku 20. let je "temno" spojováno hlavně s tzv. sporem o Jana Nepomuckého. Ještě předtím se ovšem výraz "temno" objevuje dokonce na stránkách ČČH. Stává se tak v jeho 25. ročníku v roce 1919 v recenzi Arne Nováka na knihu Arnošta Krause Husitství v literatuře, zejména německé (II. díl): "I při jednostranně osvícenském stanovisku Krausově jest tato široce založená monografie o svatojanském kultu v Čechách velmi podstatným obohacením našich vědomostí o době "temna" a vítaným doplňkem k příslušným, bohatým odstavcům Dějin Vlčkových." [5] Ale jak už jsem uvedl vlastní rozšíření pojmu "temno" má na svědomí tzv. spor o Jana Nepomuckého, za jehož hlavní aktéry je možné považovat Josefa Pekaře a Jana Herbena. K nim se postupně přidávají další na stránkách Národních listů, regionálních periodik i dalších publikací. Je třeba upozornit, že se zde jednalo až na výjimky o články publicistické, nikoli primárně odborné. Tomu odpovídá také zvolený styl, jenž se odlišuje od stylu běžného v odborných časopisech. Nelze také jistě zapomenout na osobní resentimenty mezi účastníky diskuse tedy mezi Pekařem na jedné straně a zejména Herbenem a Bartošem na straně druhé, jak o tom hovoří mimo jiné Kamil Krofta v dopise Josefu Pekařovi ze dne 14. října 1920: "? odpusťte, ale myslím, že Váš osobní odpor proti Herbenovi a jeho směru, zakalil tu poněkud Váš střízlivý kritický soud." [6]

Není mým úkolem mapovat vývoj sporu samotného. Věnoval bych se spíše tomu v jakých souvislostech se v jednotlivých polemikách výraz "temno" objevuje. Jan Herben, jenž připomínkou Pekařovy přednášky otištěné v Pražském večerníku dne 15. května 1919 vlastně celý spor odstartoval, se nepomucenskou problematikou zabýval dlouhá léta. Jeho publikace Jan Nepomucký - spor dějin českých s církví římskou vyšla poprvé v roce 1893, ještě v témže roce vyšel tento spisek znovu a v roce 1920, doplněný o další polemické články k dané problematice z let 1906 - 1920, vychází v rámci Herbenových Sebraných spisů potřetí. Zaměříme-li se pouze na pojem "temno", zjistíme, že se explicitně objevuje až v části pocházející z roku 1920. Neznamená to však, že by v předchozích článcích nemělo období po bělohorské bitvě pro autora příchuť temnoty, obzvláště v souvislosti s jezuitským řádem jako např.: "V té tmě, kterou rozšířili (jezuité - pozn. aut.) v 17. Století po národě českém, neviděli si konečně sami na prsty, chmátli v kronice Hájkově vedle a doručili papeži legendu". [7] Až existence Jiráskova románu však umožňuje Herbenovi elegantně, jednoslovně a výstižně pojmenovat celou historickou epochu a to je pro styl jeho publicistiky nesmírně cenná deviza. Herbenova nevázaná argumentace sice příliš nepřispěla k upřesnění konkrétních faktů v kauze Jana Nepomuckého, týkajících se obecně doby barokní, pomohla však rozpoutat rozsáhlejší diskusi především s Josefem Pekařem.

Josef Pekař vydal v roce 1921 Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého (souborné vydání časopiseckých polemik z Herbenem). Hned v prvním článku ze 16. května 1920 se výraz "temno" objevuje ve své nejcitovanější podobě: "A mluvím-li již tak kacířsky, dodám ještě, že to "temno" 18. století (znám jeho stíny snad více než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla?" [8] Když se podíváme v jakých souvislostech a jakým způsobem Pekař užívá konkrétně pojem "temno", zjistíme, že se v tomto případě příliš neliší od Herbenova způsobu používání. Opět se tedy jedná téměř o básnickou metaforu. Podobným způsobem se Pekař vrací k této problematice ve dvou recenzích na stránkách ČČH v letech 1921 a 1923. Ta první se věnuje knize F. M. Bartoše Jan Nepomucký, světec doby Temna. Bartoš se touto knihou dostává na místo hlavního (nebo snad úhlavního?) Pekařova odpůrce v celém sporu. Už samotný název využívá téměř reklamně jak popularity samotného Jiráskova románu, tak ohlas sporu samotného. Zajímavostí je u Bartoše časový posun v pojetí "temna". Konec doby "temna" totiž pro Bartoše nastává až s vydáním tolerančního patentu, což je možné vysvětlit Bartošovým vyznáním. Tón Pekařovy recenze nám připomene, že se nejedná o spor pouze odborný, ale v mnoha ohledech také o spor osobní, o čemž svědčí například její poslední věta: "Bartošův "Světec temna" je světcem doopravdy, ale z daleko největší části pouze temna Bartošova". [9] Samozřejmě, že osten Pekařovy recenze nesměřuje pouze proti Bartošovi osobně, ale ironicky se otře také samotného autora románu: "?jako se dnes agituje u nás, aby se některému Čechu dostalo ceny Nobelovy?" [10] (narážka na možnost získání Nobelovy ceny Aloisem Jiráskem, inspirovanou mj. Nobelovou cenou pro Henryka Sienkiewicze - pozn. aut.) Důkazem, že argumentace dobou "temna" se neomezila pouze na vlastní nepomucenský spor, může být další Pekařova recenze z ČČH z roku 1923 na monografii Heinricha Benedikta Franz Anton Graf von Sporck. Josef Pekař hovoří o době "temna" s určitým odstupem a nadhledem: "Špork mne zajímá především jako výraz tehdejších duchovních Čech. Čech doby baroku, doby "temna"?" nebo o něco dále po vypsání barokních slavností na Šporkově panství: "? tu nejsme v jansenistickém prostředí přísného náboženství, ale v jesuitsky radostném zažívání jeho; tu jsme v době tzv. "temna", v kultuře a náboženském plesu vyvrcholeného baroku." [11] Přes uvedený Pekařův odstup je zřejmé, že by termín "temno" jen velmi obtížně nahrazoval jakýmkoli jiným podobně jasným a jednoznačným výrazem. Tento pojem také vyhovuje Pekařově snaze o jistou vyhrocenost a úmyslnou polemičnost v diskusi na téma zakotvení barokní epochy v rámci českého historického diskursu. Jak ukazují zde uvedené citáty na fixaci pojmu "temno" se podílel také Josef Pekař, i když to určitě nebylo jeho cílem, neboť tento pojem používal jen jako jakousi metaforu nebo nadsázku. Pekař ovšem používání tohoto pojmu odděluje. To jasně ukazuje nepříjemná a poněkud trapná kontroverze s Kamilem Kroftou. Ten se už počátkem 20. let v době svého diplomatického působení ve Vatikánu ve vzájemné korespondenci s Pekařem netají svým negativním názorem na barokní období. Tato drobná rozmíška se nečekaně rozrostla v roce 1930. Tehdy Krofta proslovil v Historickém klubu přednášku k Pekařovým šedesátinám. Její text však oslavenec ostře napadl v dopise z 10. června 1930: "Těžce nesu Vaši větu o "strašném temnu". To je sloh Bartošův a Herbenův. Nebudu zde vykládat, proč jde tu o heslo agitační, ale prosím Vás snažně, abyste nespojoval svou vědeckou autoritu s přitakáním k tak nehistorickému úsudku. O Bílé hoře jsem napsal, že to bylo neštěstí pro nás, neštěstí bez míry a hranic - jistě tedy mé odmítání temna není souhlasem s Bílou horou á la Denis nebo Tomek." [12] Na to reaguje Krofta poněkud dotčeně: "?zabolela mne Vaše tvrdá slova že v mé větě o strašném temnu je sloh Bartošův a Herbenův. Vím, jak hledíte právě na tyto dva pány, a je mi proto jasno, co tato Vaše poznámka znamená. Ale více než tato Vaše slova bolí mne, že to, co já z hlubokého přesvědčení a na základě mnohaletého studia a úvah pokládám za nespornou historickou pravdu, Vám se jeví nehistorickým úsudkem nebo dokonce jen agitačním heslem." [13] Pekař poté ještě více vyhrocuje situaci, neboť hrozí Kroftovi veřejnou polemikou pokud neodstraní ze svého textu výraz "temno". Kamil Krofta potom přece jen ustupuje a konečná verze, kterou "schválil" (v uvozovkách) také prof. Pekař, zní takto (přednáška vyšla také jako příloha ČČH): "?jistě z nejšlechetnějších pohnutek a z čistého přesvědčení, víc a více zdůrazňuje (Pekař - pozn. aut.) světlé stránky doby, která myslím, opravdu byla pro náš národ dobou žalostného úpadku." [14] Krofta zde, myslím, přes postupné zklidnění rétoriky, způsobené spíše slavnostností situace než zmírněním vlastních názorů, poměrně jasně vyjadřuje, že pojem "temno" se pevně usadil v české historiografii nebo minimálně v její části, když odmítá jeho ahistoričnost nebo pouhý agitační účinek.

V této chvíli stojí za to připomenout, že do probíhající historické diskuse se prakticky nezapojil sám autor Temna, tedy Alois Jirásek. Nepočítáme-li jeho nesouhlas s příspěvkem Flory Kleinschnitzové o pramenech Temna uveřejněném právě ve sborníku k Jiráskovým sedmdesátinám a jakousi nonverbální reakci v Senátu, když zde jistý klerikální senátor citoval z Pekařovy přednášky na obhajobu Jana Nepomuckého, alespoň, jak nám to prostředkuje Jan Herben: "Četní poslanci dávali si od klerikálního řečníka ukazovat klerikální list s citátem Pekařovým a tázavě hleděli na autora Temna, který však mohl jen konsternovaně krčiti rameny." [15]

V této souvislosti bych se ještě rád zmínil o knize římskokatolického kněze Františka Odvalila Svítání, která vyšla v roce 1926 a měla být katolickým pandánem k Jiráskovu Temnu. O tom nakolik se tento ambiciózní záměr podařil svědčí to, že tuto knihu dnes zná jen hrstka zasvěcených. Její děj se točí kolem stavby Kalvárie u Jaroměřic popisuje idylickou atmosféru barokního venkova: "A přece i v tom moři bídy měla ta doba něco, co jí pomáhalo přežít krizi nebezpečnou, co dovedlo zasvitnout do temnot, potěšit a pomalu hojit. Bylo světlo, které i v takových tmách svítí?" [16] Jak na adresu Svítání poznamenává Martin C. Putna: "Svítání je modelové dílo jisté, tj. zjednodušené a idylické, představy o baroku, která byla v církevních kruzích - a to je dobré si uvědomit - mnohem rozšířenější než ostrohranný a protikladůplný obraz Durychův a Kalistův." [17]

Po bouřlivé první polovině 20.let, plné osobních útoků a ostrých prohlášení, se situace později přece jenom poněkud uklidňuje. Zásluhu na tom má nejen to, že Josef Pekař se věnuje jiné vědecké práci (Žižka a jeho doba aj.), ale také to, že se barokní epoše začíná věnovat mladá vědecká generace historiků, nezřídka ke své práci inspirovaná právě Pekařem (Zdeněk Kalista, Jan Muk atd.). Souběžně s tím se k baroku obracejí také historici umění a literární historici. V neposlední řadě se tímto obdobím zaobírají také umělci a vznikají díla mimořádné úrovně např. Durychovo Bloudění nebo Rekviem. Společným znakem téměř všech baroku věnovaných nebo barokem inspirovaných prací je důsledné odmítání pojmu "temno" jako označení doby baroka. Existují samozřejmě také výjimky, které se na hledání kladných stránek 17.a 18.století rozhodně podílet nechtějí a trvají na označení této éry jako úpadku, je to např. J. B. Čapek, ale ani on si už ve 30.letech netroufne používat výraz "temno" s takovou četností jak to bylo obvyklé ještě nedávno u Herbena či Bartoše. [18] Charakterističtější je v této době ovšem postoj, který zaujímá k "temnu" například literární historik Josef Vašica. V antologii jeho textů z roku 1938 České literární baroko se objevuje "náš" výraz hned v názvu první kapitoly Záblesky z Temna a v odmítnutí takového přístupu v kapitole druhé, v níž také upozorňuje na posun v pohledu na barokní dobu a na neudržitelnost masarykovské koncepce pojetí českých dějin: "V této psychologické sféře třeba hledati též původ rozpaků, ba lhostejnosti české literární historie vůči celému obsáhlému oboru písemných památek z doby, která bývá označována etiketou "temna". Většina literárních historiků vycházela při svých studiích z Masarykovy realistické koncepce o smyslu našich dějin, podle níž se odboj proti Církvi pokládal za výsostný úkol českého národa a za jeho slávu; veškerá minulost, složitá a záhadná v svém tisíciletém trvání, se tu redukovala libovolně na několik jmen, a cokoliv se vymykalo z tohoto předem konstruovaného schematu, bylo odsouzeno k nepaměti nebo k znehodnocení." [19] Vašica se také o něco později s jistou ironií vyjádřil k samotnému Jiráskovu románu: "Ať měl Jirásek jistý záměr či neměl, bezděčný účin tohoto románu je ten, že jas a teplo se rozlévá po slavnostech a rodinách katolických, že to na nás dýchne vždy chladem z té druhé částky bludníků, jejichž ponuré osudy sledujeme s lítostí. " [20] V tomto období se také objevují první reflexe používání pojmu "temno", jak se objevoval ve sporech z počátku 20.let. Pokouší se o to například Zdeněk Kalista ve svých pracích o Josefu Pekařovi: "Pekař tu naráží zřejmě - stejně jako na jiných místech Tří kapitol, kde slovo "temno" používá v uvozovkách - na známý Jiráskův román, který znamenal svým beletristicky přihroceným pohledem vlastně nejživější propagaci liberalistického odsudku doby barokní u nás. I proti němu - přímo i nepřímo - směřovala Pekařova obrana." [21] Třicátá léta a počátek let čtyřicátých znamenal tedy posun jak v bádání o době baroka tak v používání výrazu "temno". Autoři se od tohoto výrazu ve své většině jasně distancují, ale na druhou stranu jsou nuceni se s ním nějakým způsobem vypořádat a musí se tedy o něm alespoň zmínit. Zajímavé je, že na jedné straně vidíme odsudek označení 17. a 18.století za dobu "temna", na druhé straně ovšem dokáží ocenit kvality samotného románu. Kromě výše zmíněného Vašici je tomu tak v jedné z nejsvéráznějších prací české historiografie tohoto období v knize Bohdana Chudoby Jindy a nyní, která sice vyšla až v poválečném roce 1946, ale svým vyzněním náleží spíše do doby předchozí. Chudoba převrací znaménka v označení jednotlivých epoch a nerozpakuje se nazvat přímo jednu z kapitol V temnu doby josefinské a popis doby vlády Josefa II. skutečně nezůstává této charakteristice nic dlužen. Na druhou stranu Chudoba oceňuje samotný román Temno: "Menší epická síla prýštila již z pera Aloise Jiráska (1851-1930), rodáka hronovského, rovněž učitele dějepisu, který zato lépe než Winter dovedl vyvolat kouzlo dobového prostředí?zejména v obraze žhavých barev, vydaném knižně až za první světové války a nazvaném Temno, v němž chlad německého protestantství a žár katolické obnovy jsou proti sobě postaveny v protikladu vpravdě barokním." [22] Jak už jsem však naznačil začalo se postupně schylovat k úplně jinému výkladu doby barokní a vůbec jinému začlenění této doby do českých dějin.

Přelom čtyřicátých a padesátých let charakterizuje snaha o vytvoření nové komunistické (dobově též nazývané jako revoluční) koncepce českých potažmo československých dějin. Asi nejvíce se o toto směřování zasloužil Zdeněk Nejedlý. V jeho pojetí se však spíše jednalo o koncepci národně-komunistickou (či národně-revoluční). Samozřejmým vrcholem je současnost nebo lépe budoucnost (komunistická), ale k nim směřují české dějiny po trajektorii husitství (vrchol) - doba pobělohorská (nejhlubší propad) - národní obrození (další vzestup). Nešťastnou obětí tohoto přístupu se stal právě Alois Jirásek respektive jeho dílo, na které Nejedlý narouboval svůj výše uvedený přístup k českým dějinám. Nejednalo se ovšem o nějak novou koncepci, protože podobným způsobem zacházel s Jiráskovým dílem už počátkem dvacátých let. Svým dílem přispěla k omezení barokního bádání denunciační kampaň vedená proti nekomunistickým historikům, které symbolizoval Josef Pekař. Tuto kampaň nejlépe (nebo spíš nejhůře) charakterizuje známý spisek Jana Pachty Pekař a pekařovština v českém dějepisectví. Není tedy žádným překvapením, že i zde se setkáváme s "temnem" a to v kapitole příznačně nazvané Pekař jako padělatel našich národně revolučních tradic: "Pekař odmítá také rozhodně název "temna" dávaný době protireformace, takže bychom nemohli být překvapeni, kdyby Pekař viděl s Tomkem v Bílé hoře naši spásu." [23] Určitou zajímavostí je také stavění Pekaře do jedné linie s Tomkem. Přičemž Tomkovým žákem byl právě Jirásek. Skutečně pozoruhodná doba.

I v padesátých letech ovšem existovaly možnosti jak se zabývat dobou baroka. Bylo to možné zejména v rámci dějin umění, komeniologie a částečně také hospodářských dějin. Právě hospodářským dějinám se věnoval autor, který napsal po delší době publikaci určenou širší veřejnosti a zabývající se barokní epochou. Čechy v období temna od Arnošta Klímy (první vydání 1958, druhé 1961), přestože se zabývají vývojem celé české společnosti v letech 1620 až 1781, nezapřou, že jejich autorem byl historik zabývající se dějinami hospodářství a nezastírá to nakonec ani sám Klíma. Pro nás může být zajímavé periodizační vymezení doby "temna" tedy od bitvy na Bílé hoře po vydání tolerančního patentu. Tak se totiž vžilo v průběhu padesátých let, přestože samotný Jiráskův román se odehrává mezi lety 1723-1729 a například také Bartoš, který je rozhodným zastáncem tohoto výrazu, jej používá pro období začínající vládou Karla VI. a končící právě tolerančním patentem. Možnost vydání publikace Čechy v období temna ukazuje, že pomalu končí doba ostrakizace barokní epochy a historici v liberálnější atmosféře let šedesátých se bez "temna" poměrně snadno a jistě také rádi obešli.

Může se nám zdát, že sláva výrazu "temno" definitivně ustala někdy ve druhé půlce osmdesátých let takovými příspěvky jako bylo Das Temno J.P.Kučery a J.Raka od Josefa Haubelta [24]. Skončilo také jeho přežívání v učebnicích jako příklad uvádím úryvek z kapitoly Barokní kultura z učebnice pro 6.ročník základní školy, která byla používána až do roku 1989: "Po třicetileté válce nastal úpadek vzdělání v našich zemích. Většina vzdělaných lidí musela odejít za hranice. Lid neměl ke vzdělání přístup. Jezuité pálili všechny nekatolické knihy. Pronásledovali kališníky a tajné vyznavače učení jednoty bratrské. Celé toto období nazval Alois Jirásek "dobou temna" v českých dějinách." [25] Přesto i v průběhu posledních let vznikaly práce, které se odvažují vracet k pojmu "temno" v jeho dávno překonaném smyslu. Mám na mysli dvě knihy Jana Fialy Hrozné doby protireformace (1997) a zejména Temno, doba Koniášova (2001). Zatímco tyto dvě knihy se vracejí ve své argumentaci spíše než do počátku padesátých do doby Bartošova Světce temna nebo Herbenových publicistických příspěvků, vznikají i nové netušené interpretace jak doby 17. a 18. století tak Jiráskova románu. Na závěr bych ocitoval jednu z nejnovějších a pochází z posledního vydání románu Temno, bohužel u ní není uveden její autor: "Po bitvě na Bílé hoře rozpoutal habsburský katolicismus v Evropě něco, co i jeden z nejerudovanějších evropských tvůrců všech dob - italský spisovatel Umberto Eco - označil ve svém románu Ostrov včerejšího dne za "dobu bez ducha". Konflikt mezi protestanty a katolíky zpustošil celou Evropu. Nejarogantněji a nejbestiálněji - protože nejdéle, nejtriumfálněji a nejbezohledněji - zadusila katolická moc lidská práva v bezmocných a zcela napospas jí vydaných Čechách. Z nich si udělala na dlouhá staletí laboratoř přizpůsobivosti a pokrytectví, patolízalství a cynismu. Z národa víry vytvarovala národ nevíry, národ usmívajících se bestií. A tak jako upírala člověku poznání, že se Země otáčí, upírala Čechům víru pod obojí takovým způsobem, že se raději stali národem ateistů, odhodlaných k mlčenlivému nezlomitelnému vnitřního odporu. Jiráskův román přesně pojmenoval právě ono období lidských dějin, které nejvíce bránilo přirozené lidské emancipaci a přirozeným lidským právům." [26] Tak vida "temno" a lidská práva to by Jiráska a zřejmě ani Zdeňka Nejedlého nenapadlo! Uvidíme jaké další interpretace se v budoucnu dočkáme, ale závěrečná ukázka naznačuje, že pojem, výraz či snad termín "temno" ještě zdaleka nevyčerpal všechny svoje možnosti.

Jan Očenášek, Ústav českých dějin, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze

[1] MF Dnes, 28.4.2000, str. 5

[2] Janáčková, J.: Alois Jirásek, Praha 1987, str. 434

[3] Hýsek, M.: Alois Jirásek, Praha 1921, příloha

[4] Petráň, J.: Na téma mýtu Bílé hory, in: Traditio et cultus, Praha 1993, str. 160

[5] Novák, A.: Arnošt Kraus: Husitství v literatuře, zejména německé (recenze), ČČH 25, Praha 1919

[6] Čechura, J. - Čechurová, J.: Korespondence Josefa Pekaře a Kamila Krofty, Praha 1999, str. 45

[7] Herben, J.: Jan Nepomucký - spor dějin českých s církví římskou, Praha 1920, str. 177

[8] Pekař, J.: Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého. In: O smyslu českých dějin, Praha 1990, str. 279

[9] Pekař, J.: F. M. Bartoš: Světec temna (recenze), ČČH 27, Praha 1921, str. 481

[10] tamtéž, str. 475

[11] Pekař, J.: Heinrich Benedikt: Franz Anton Graf von Sporck (recenze), ČČH 29, Praha 1923, str. 219-220

[12] Čechura, J. - Čechurová, J., c.d., dop. č. 61

[13] tamtéž, dop. č. 62

[14] Krofta, K.: Josef Pekař, Příloha ČČH 36, Praha 1930, str. 34

[15] Herben, J., c.d., str. 135

[16] Odvalil, F.: Svítání, Olomouc 1927, str. 6-7

[17] Putna, M. C.: Česká katolická literatura 1848-1918, Praha 1998, str. 566

[18] Čapek, J. B.: Z kulturních dějin českých XVII. a XVIII. století, Praha 1940 nebo týž, Otázka souvislosti našeho národního obrození s českou reformací (1936). In: Havelka, M. (ed.): Spor o smysl českých dějin 1895-1938, Praha 1995, str. 762-765

[19] Vašica, J.: České literární baroko, Brno 1995, str. 10

[20] týž, Eseje a studie ze starší české literatury, Opava - Šenov u Ostravy 2001, str. 177

[21] Kalista, Z.: Český barok u Josefa Pekaře. In: O Josefu Pekařovi, red. R. Holinka, Praha 1937, str. 191 nebo týž, Josef Pekař, Praha 1993, str. 341

[22] Chudoba, B.: Jindy a nyní, Praha 1946, str. 261 a 382

[23] Pachta, J.: Pekař a pekařovština v českém dějepisectví, Praha 1951, str. 82

[24] Haubelt, J.: Das Temno J.P.Kučery a J.Raka, ČsČH 33, Praha 1985, str. 101-105

[25] Jílek, T.- Baďurík, J.- Butvinová, M.: Dějepis pro 6.ročník základní školy, Praha 1981, str. 197

[26] Jirásek, A.: Temno, Praha 2000, záložka (autor textu ani odpovědný redaktor neuvedeni; vydal Český klub, nakladatelství Josefa Šimona, Simon and Simon publishers