PolemikaKritika

Pravdivá legenda o Plastic People

Jednou z nejznámějších oblastí české neoficiální kultury 70. a 80. let 20. století je jistě tzv. český underground. Tato nepříliš početná skupina lidí, která do širšího povědomí veřejnosti vstoupila v souvislosti s policejní perzekucí v polovině 70. let, za sebou zanechala řadu uměleckých děl, která nám umožňují bezpečně pojmenovat základní znaky undergroundové estetiky. Do odlišné situace se ovšem dostaneme, chceme-li rekonstruovat historii českého undergroundu. Na prvním místě je třeba využít prameny osobní povahy-těch však zatím lidé hlásící se k "druhé kultuře" po sobě moc nezanechali. Vedle výpovědí v televizních dokumentech, knižních rozhovorů (Hlavsa, Karásek) a faktograficky minimálně přínosných vzpomínkových próz (Vondruška, Benetková) nám zbývá pouze jedno literární dílo, které by šlo označit za paměti   Pravdivý příběh Plastic People z pera Ivana Martina Jirouse. Jedná se o stylizovanou výpověď stojící na pomezí mezi pamětmi a vzpomínkovou prózou, zaznamenávající řadu událostí z života undergroundu a snad nejlépe postihující jeho specifickou atmosféru. Na následujících řádcích bych se rád zabýval okolnostmi vzniku a vydávání tohoto díla a zhodnocením jeho přínosu pro historika zabývajícího se českou neoficiální kulturou období tzv. normalizace.

Původní text Pravdivého příběhu vznikl v rozmezí let 1980-1981. Strojopisný originál se však nedochoval, zřejmě se ztratil při některé z domovních prohlídek. Podle slov autora existovala pouze jedna kopie, která byla uložena u Petrušky Šustrové a měla být zabavena Státní bezpečností. Podstatnou část originálu však Jirous namluvil na magnetofonový pásek, který byl vyvezen za hranice republiky. Do písemné podoby byl text[1] převeden Martinem Hyblerem v Limognes a byl vydán na pokračování ve vídeňské exilové revue Paternoster v číslech 1 až 7 (1983-1984). Toto vydání bylo v prvním čísle zmíněného časopisu uvedeno esejem Martina Hyblera nazvaným Nad Magorovými pamětmi. V roce 1985, po návratu z vězení, píše Jirous další část svých memoárů[2]. Byla zveřejněna v časopise Vokno v čísle 12 (1987) a téhož roku také v Paternosteru v číslech 18 a 19. Po listopadu 1989 bylo možno Pravdivý příběh oficiálně vydat v Československu. Text začal vycházet na pokračování ve druhém ročníku Studentských listů v číslech 1-16 (1991). V následujících číslech 17 a 18 byla poprvé publikována třetí a poslední část Pravdivého příběhu[3]. Úplného a kritického vydání se Jirousův text dočkal v roce 1997, kdy byl zařazen do výboru z Jirousovy publicistiky nazvaném Magorův zápisník. Dílo je opatřeno poznámkovým aparátem a v rozsáhlé ediční poznámce Michaela Špirita je podrobně popsán jeho vznik a jednotlivá vydání. Ze Špiritovy ediční poznámky vychází také můj předcházející text.

Pravdivý příběh Plastic People je rozdělen na tři části, které je nutno, vzhledem k tomu, že text nevznikl naráz a z toho důvodu působí dosti nejednotným dojmem, charakterizovat zvlášť. První část, nazvaná Sametové podzemí, mapuje období od jara 1969 do prosince 1973. Jádrem vyprávění je popis dění kolem hudební skupiny Plastic People of the Universe. Jedná se hlavně o personální změny v obsazení souboru a jeho tvůrčím směřování a popis koncertů. Jirous také zachycuje projevy tzv. normalizace v oblasti pop-music (policejní zásahy při vystoupeních a rekvalifikační zkoušky-tzv. přehrávky). Nechybí ani několik úsměvných historek, které dokreslují atmosféru uvnitř tohoto společenství. Již v první části je patrná tendence, která je charakteristická pro celé dílo-obhajoba undergroundu, důraz na nepolitičnost tvorby a připomínání poklidného rázů jednotlivých vystoupení skupiny PPU. Autor při psaní vycházel z vlastních zážitků a jak sám připomíná, nepoužíval jakoukoliv dokumentaci. Proto chybí data jednotlivých koncertů a řada postav je uváděna pod pseudonymem či pouze křestním jménem. Druhá část, pojmenovaná Vraždění koček, se zabývá útoky státního aparátu proti neoficiálním kulturním aktivitám, samozřejmě zejména proti českému undergroundu. Nejprve Jirous popisuje zásah Veřejné bezpečnosti proti koncertu v Rudolfově u Českých Budějovic 30. 3. 1974, tzv. českobudějovický masakr. Jelikož se Jirous této akce nezúčastnil (odpykával si zrovna svůj desítiměsíční trest za hanobení spřáteleného národa), tak vychází z výpovědí svých přátel, kteří byli svědky popisovaných událostí. Byl ovšem jako divák přítomen následnému soudnímu přelíčení, které popsal na stránkách Pravdivého příběhu. Dále autor pokračuje v chronologickém zaznamenávání událostí až do března 1976, kdy dochází k zásahu proti českému undergroundu. Líčí průběh zatýkání, výslechy, vyšetřovací vazbu (hlavně uvádí příklady solidarity mezi vězněnými), také probírá, často velmi kriticky, některé svědecké výpovědi v procesních materiálech. Zajímavé je, že zcela chybí popis samotného procesu a následného věznění. I tato část díla je psána bez použití dokumentace. Závěrečná část Pravdivého příběhu nese název Šarlatový náhrdelník a zcela se vymyká koncepci předchozích dvou částí. Jedná se o dva zcela nesourodé texty-první se zabývá tvorbou básníka a hudebníka Pavla Zajíčka, druhý se vrací zpět k vyprávěcímu stylu a popisuje přípravy posledního koncertu PPU v Kerharticích, který proběhl 15. 3. 1981. Je zcela přetržena kontinuita vyprávění-o událostech mezi léty 1977-1981 zde není ani zmínka a celá třetí část Pravdivého příběhu působí spíše jako doplnění o to, co zbylo a nebylo ještě publikováno.

Zhodnotit Pravdivý příběh z hlediska jeho literárních kvalit je úkol pro literárního vědce, nikoliv pro historika. Je možno však posoudit přínos tohoto díla pro zkoumání dějin českého undergroundu, potažmo dějin české společnosti a kultury po roce 1968. Jirousova výpověď v sobě skýtá hned několik úskalí. Tím prvním je již zmiňované nepoužití dokumentace při psaní vzpomínek (bývá obvyklé, že se memoáry píší s přispěním např. deníkových záznamů, dobových poznámek atd.). Dílo také obsahuje řadu přímých řečí, které si autor, jak sám přiznává, vymyslel. Nejdůležitější je však celkové vyznění Pravdivého příběhu-Jirous se značnou dávkou básnické licence vytváří stylizovaný obraz soudržného společenství, které se vztyčenou hlavou a s notnou dávkou mučednictví prochází dobou, která mu nepřeje. Proto bychom dílo, především jeho první dvě části, mohli nazvat spíše Pravdivou legendou o Plastic People. Mám na mysli legendu v jejím původním významu literárního díla: "to, co má být čteno"-vypravování o životě a činech posvátných osob (svatých-mučedníků). V tom tkví zároveň důležitost tohoto textu pro poznání českého undergroundu. Nejde ani tak o dokumentární zaznamenání událostí, ale spíše o zdařilou ilustraci toho, jak český underground chápal sám sebe. Proto je Pravdivý příběh Plastic People nepostradatelný pro pochopení samotných základů názorového světa undergroundového společenství-pocitu vyjímečnosti, určité dávky elitářství, bolestínství, ale zároveň pevného trvání na vlastním specifickém způsobu života a umělecké tvorby bez ohledu na těžké a často přímo nepřátelské vnější podmínky.

Vítězslav Sommer

[1] Jirous, I. M., Pravdivý příběh Plastic People. In: Magorův zápisník. Praha 1997, s. 239-344.

[2] Tamtéž, s. 344-365.

[3] Tamtéž, s. 365-387.