DIALOGOsobnost

Bernard Michel

Revue Dialog 2005 představuje osobnost francouzského historika Bernarda Michela, který spojil svůj život s výzkumem dějin středoevropského prostoru. Za své celoživotní úsilí byl 10. března jmenován v pražském Karolinu doktorem honoris causa Univerzity Karlovy. Jeho děkovací řeč pronesenou u této příležitosti vám níže zprostředkováváme také.

Prof. Dr. Bernard Michel se narodil 6. ledna 1935 v Paříži. Studoval na Sorbonně, kde r. 1959 vykonal státní zkoušku (agrégation) z historie a r. 1970 obhájil doktorskou disertaci.

Po ukončení studií pedagogicky působil nejdříve jako profesor na gymnáziu, od r. 1985 byl vědeckým pracovníkem Centre National de la Recherche Scientifique v Paříži, v letech 1969-1985 působil jako profesor soudobých dějin na univerzitě v Poitiers a od roku 1985 až do odchodu do důchodu v roce 2003 jako profesor soudobých dějin střední Evropy na universitě Paris 1, Panthéon-Sorbonne, kde v současnosti dále působí v doktorském studiu.

Ve své vědecké práci se prof. Bernard Michel zaměřil na středoevropské, zejména rakouské, české a československé dějiny 19. a 20. století, a to jak na dějiny hospodářské a sociální, tak i na dějiny politické, na dějiny mentalit, dějiny nacionalismu a česko-francouzské vztahy. Z této problematiky publikoval cca stovku odborných studií a řadu monografií, zejména Banky a bankéři v Rakousku na počátku 20. století (1976), Paměť Prahy: svoboda a národní vědomí v české a slovenské historii (1976), Státy a národy ve střední Evropě v 20. století (1987), Sacher-Masoch (1836-1895) (1989), Pád rakousko-uherské říše (1917-1918) (1991), Národy a nacionalismy ve střední Evropě (19.-20. století) (1995), Dějiny Prahy (1998). Ve svých vědeckých pracích usiloval o to překročit úzké národní hledisko a důsledně směřoval ke komparaci. Koncepce sociability mu přitom umožnila vykládat vliv hospodářských a sociálních podmínek na svět idejí jinak  než v marxistické historiografii.

Od roku 1957, kdy poprvé navštívil Československo, udržoval B. Michel úzké styky s českými a slovenskými historiky. Od roku 1964 pravidelně studoval v českých archivech, i když někdy se značnými překážkami. Je dlouholetým členem Commission Internationale des Études Historiques Slaves při Mezinárodním komité historických věd, v níž zastával v l. 1968-1990 funkci generálního sekretáře, v l. 1990-1995 předsedy, nyní je čestným předsedou. Je rovněž členem Collegia Carolina v Mnichově a předsedou Komise francouzských, českých a slovenských historiků. Za své vědecké dílo obdržel roku 1990 od ČSAV Medaili Palackého.

Prof. Bernard Michel je v současné době nejvýznamnějším znalcem českých a československých dějin ve Francii, ve funkci ředitele Ústavu pro dějiny a civilizaci střední Evropy na Sorbonně volně navazoval na zakladatelské dílo Ernesta Denise. Práce B. Michela jsou obecně vysoko hodnoceny, dvě z nich dostaly cenu Akademie morálních a politických věd. Seminářem prof. Michela prošla většina francouzských historiků mladší generace, kteří se zabývají českými dějinami, a v poslední době i řada českých studentů, zejména doktorandi v tzv. cotutelle a studenti přicházející do Francie v programu Sokrates. Řada jeho žáků je dnes uznávanými odborníky na středoevropskou problematiku. V 90. letech konal i přednášky na Filozofické fakultě UK.

B. Michel vyvíjel mimořádné úsilí směřující k rozvoji česko-francouzských vědeckých styků, zejména ve funkci generálního tajemníka a později předsedy Mezinárodní komise slovanských historických studií. Ve funkci generálního tajemníka Společnosti poskytoval před rokem 1989 cennou pomoc českým proskribovaným historiků, kteří se na něj s důvěrou obraceli. Roku 1989 byl členem oficiální francouzské delegace, která navštívila Československo pod vedením ministra zahraničních věcí Rolanda Dumase. Po roce 1989 zorganizoval ve spolupráci s Ústavem českých dějin na FF UK několik přednáškových cyklů, v nichž v Praze vystoupili přední odborníci na dějiny 19. a 20. století z různých francouzských univerzit. Tyto cykly významně přispěly k poznání výsledků a zejména metod současné francouzské historiografie u nás. Prof. Bernard Michel patří rovněž k těm významným osobnostem francouzského intelektuálního světa, které mají zásluhu na popularizaci české kultury ve Francii.

Děkovací řeč profesora Bernarda Michela, pronesená u příležitosti jmenováni doktorem honoris causa dne 10. března 2005 v pražském Karolinu

Vaše Magnificence, Spectabilis, Votre Excellence Monsieur l'Ambassadeur, vážení hosté,

přijímám ocenění, kterého se mi dnes dostává, jako poctu dávným vztahům mezi našimi Univerzitami, Sorbonnou a Univerzitou Karlovou.

V minulosti obdrželi tuto hodnost historikové Ernest Denis a Louis Léger, dvě významné postavy našeho dějepisectví. Velký historik Victor Lucien Tapié, můj učitel a přítel, byl studentem Pekařovým a autorem dvou znamenitých publikací o baroku a o Monarchii a dunajských národech. Z politických důvodů však nikdy nezískal toto jmenování, ačkoli by si je byl plně zasloužil.

Proč jsem se rozhodl zabývat se středoevropskými a obzvláště českými dějinami? Nic mne k tomu nepředurčovalo. Všichni mí předkové žili v srdci Francie, v Ile de France mezi Meaux a Paříží.

Tato má volba šla proti proudu v době, kdy sovětská moc dolehla na Střední Evropu, která zanikla a stala se pouhou součástí takzvané Východní Evropy. Ve francouzských slovanských studiích přenechalo Rusko pro Čechy jen málo prostoru. Zpočátku jsem studoval starověk a francouzské dějiny. Hledal jsem však zcela nový a málo známý obor. Lákala mne právě nesnadnost tohoto podniku, rozmanitost jazyků a národů, členitost společnosti, rozdíly mezi šlechtou, měšťanstvem, rolnictvem a dělnictvem. Lákalo mne sledovat jejich zvláštní vývoj.

Maďarská revoluce z roku 1956, která vyvolala u veškeré evropské inteligence radikální zvrat, jenom potvrdila mou vazbu ke Střední Evropě. Začal jsem studovat maďarský jazyk na Ecole des Langues orientales vivantes. V létě 1957 jsem se chtěl dostat do Maďarska se studentským spolkem, avšak v té době byl tento stát pro západní občany nepřístupný. Proto jsem přijel poprvé do Československa, do Prahy a do Bratislavy, Uvědomil jsem si, že tato země bude pro mne zásadní pro pochopení Střední Evropy jako celku.

Už padesát let je moje manželka přítomná v mém každodenním životě. Je to určitě příklad odvahy a obětavosti její rodiny v boji proti nacismu a komunismu, v němž podporovala moje demokratické přesvědčení.

Po roce 1964 jsem pracoval soustavně v pražských a vídeňských archivech, abych napsal svou disertaci o Bankovnictví a bankéřích v Rakousku na začátku 20. století, studii hospodářského a sociálního života. Toto téma se nehodilo do marxistického dějepisectví. Potřeboval jsem pomoc historika Josefa Macka, tehdejšího ředitele Historického ústavu ČSAV a mého přítele, abych získal povolení ke vstupu do archivů. Vysvětlovat klíčový podíl bankéřů na modernizaci české společnosti a na přípravě české samostatnosti roku 1918, jakož i úlohu Jaroslava Preisse, ředitele Živnobanky, to vše vyvolávalo nenávist nejreakčnějších českých komunistů.

Přinesl jsem do Střední Evropy ducha školy. análů, která se opírá o hospodářské a sociální dějiny, osvobozené od marxismu a kladoucí důraz na studium mentalit. Úloha Francie byla v ,tomto směru vedoucí. Anály měly velký vliv na formování českých historiků, s pomocí některých osobnosti jako Macek a Šmahel. Česká humanitní věda se v šedesátých letech otevřela na Západ, což přispělo ke vzniku Pražského jara.

Po mém soudu jsem vnesl do českého dějepisectví především důraz na dlouhodobý pohled. Ve vývoji mentalit a kultury bylo barokní dědictví všudypřítomné. Tato tradice se projevovala zvláště na konci devatenáctého století u Alfonse Muchy, u spisovatelů a umělců secesní doby. V článku z roku 1970, nazvaném Mucha, Kupka a malíři českých dějin jsem ukázal, nakolik nejen umění secese, ale také abstrakce navazovaly na tuto historickou tradici.

Když jsem začal pracovat v bankovních archivech, vyvolalo to překvapení. Proč bádat v archivech, když je přece jednodušší využívat "literaturu"? Avšak archivy reflektují skutečnost, která je vždy nepředvídatelná, a odporují tak všem předsudkům. "Literatura" v Československu padesátých a šedesátých let odrážela především nevědomost a ideologické odmítání chápat složitost sociálních procesů. Nevěnovala žádnou pozornost hlavní otázce dějin devatenáctého a dvacátého století, modernizaci. Tato modernizace se uskutečnila prostřednictvím průmyslu, bankovnictví, dopravy, díky podnikatelské vrstvě. Před rokem 1918 umožnila houževnatost malé skupiny českých bankéřů a průmyslníků českému národu získat podíl na hospodářské moci.

V dějinách mentalit jsem jako první vnášel do Střední Evropy pojem "sociabilité" (sociabilita), který má svůj původ ve Francii. Síla českého národního hnutí nespočívala především na šíření politických myšlenek. Rychlý vzestup národních stran byl možný pouze proto, že tyto strany tvořily součást společenského života prostřednictvím společností tělocvičných, jako Sokol, kulturních, jako Matice a Muzeum, bývalých gymnaziálních žáků, studentů Karlovy univerzity a také hospodářských, jako byly české záložny a banky. Mladí lidé se stávali členy jednoho sdružení, ukládali své peníze do záložen, a vstupovali tak přímo do národního hnutí. Volili nejprve nohama, teprve potom přijdou politické ideologie.

To platí i pro sociálně demokratickou stranu. Lidé se nestávali jejich členy, protože, četli Marxe a Engelse, ale protože předtím patřili k jednomu z početných dělnických spolků, které vznikaly na předměstích.

Vždy jsem zdůrazňoval nutnost srovnávacích dějin. Ve svých přednáškách na Sorbonně" konaných od roku 1985, jsem opustil omezený rámec národních dějin, abYch. ukázal podobnosti a rozdíly. Zdůrazňoval jsem, jak umělé jsou národní nenávisti, předsudky o kulturní převaze nad sousedními národy, jakmile je nazíráme ve. velkém evropském prostoru, Vždy jsem věřil, že každý stát ve Střední Evropě může dosáhnout svobody jedině tehdy, jestliže jeho sousedé Maďaři, Poláci - jsou také svobodni. Ochrana národních menšin byla pro Československo nezbytná, protože Jinak stát nemohl přežít. Masaryk a Beneš to pochopili. Avšak bezohledný německý expansionismus po roce 1935 porušil veškerou rovnováhu ve Střední Evropě. Násilné převzetí moci v době sovětské nadvlády rozvrátil až do roku 1989 normální vztahy mezi zeměmi, neboť tyto vztahy jsou možné jen v demokratickém systému.

Normalizace po roce 1969 byla dramatická doba. Využil jsem funkci, které jsem zastával tou dobou v Mezinárodní komisi slovanských historických studií jako generální sekretář od roku 1967 do roku 1990, abych udržoval styky s vyloučenými historiky a žádal stále jejich návrat do vědecké obce.

Ve své knize Pražská paměť(La mémoire de Prague), publikované roku 1986, jsem dal znovu najevo své přesvědčení, že Češi a Slováci v blízké budoucnosti opět naváží na své demokratické a náboženské tradice a obnoví svobodou diskusi o smyslu svých dějin. To znamená také, že převrat roku 1989, jehož jsem byl aktivním svědkem, nebyl pro mne žádným překvapením.

Už dříve jsem učil, že Evropská unie se musí v blízké budoucnosti rozšířit do Střední Evropy, ovšem s podmínkou, že dokáže vyřešit menšinové spory se sousedními státy, že ve všech státech budou mít lidé odvahu se poučit z dramatických událostí z období komunismu a že nezavřou oči před kompromisy, kolaborací a zločiny. To je úloha mladé generace českých historiků: vykonat tuto nezbytnou práci s pamětí.

Mladí francouzští historikové, které jsem vychovával a připravoval, už spolupracují a budou spolupracovat na našem vzájemném poznání.

Na závěr chci poděkovat vaší Magnificenci, Senátu univerzity, panu děkanovi a kolegům z Filozofické fakulty za toto vysoké ocenění, které mí udělili a které pro mne znamená satisfakci za mé celoživotní dílo.