KulturaSpolečnost

Stereotypy. Pohled, který možná neznáme.

Titulek článku se může na první pohled zdát nic neříkající, nicméně po delší úvaze jsem zvolila právě tento název, neboť myslím, že nejlépe vystihuje představované téma a zahrnuje tak povšechně obsah přednášky, o které bude řeč. O co se tedy vlastně bude jednat?

Nedávno jsem měla možnost navštívit velmi zajímavou přednášku v Rakouském kulturním fóru, v prostorách jeho příjemné kulturní kavárny. Tématem bylo představení nové knihy od rakouské slavistky a romanistky Christy Rotmeier. Musím se přiznat, že jsem očekávala běžné seznámení návštěvníků s nově vycházející knihou, jež se bude dít na základě čtení úryvků z dané práce, ovšem příspěvek samotné Christy Rotmeier otevřel prostor pro další rozvedení celého námětu přednášky.

Autorka totiž jako těžiště svého referátu zvolila dobu přelomu 19. a 20. století, které bylo i časem velké řevnivosti mezi Čechy a Rakušany, což se samozřejmě podepsalo na vztahu Čechů k jejich tehdejšímu hlavnímu městu - Vídni a tento fakt se odrazil i v literatuře. Christa Rotmeier pro základní orientaci vybrala pohled spisovatele Svatopluka Machara, který se vyjadřoval o Vídni pochvalně pouze tehdy, jednalo-li se o dobrou městskou vodu a krásné okolí tohoto města na Dunaji. Na vše ostatní týkající se Vídně pohlížel vesměs negativně a s despektem. Kritizoval velmi silně stavební počiny na Ringstrasse (Rathaus, Burgteater, budovu Vídeňské univerzity atd.), jež se mu jevily jako kýčovité. Za neesteticky cítící považoval i samotné "Vídeňáky", jimž vytýkal jednak nevkus ale i pochybnou namyšlenost a pýchu na své město, o kterém oni s hrdostí tvrdily, že je to jediné opravdové sídlo císaře: "Es gibt nur eine Kaiserstadt"!

Toto vnímání císařského města Svatoplukem Macharem nabídlo, ba přímo volalo po srovnání pohledu na Vídeň a jejího obyvatelstva z doby pozdější, tedy z éry 1. Československé republiky a poté i z let poúnorového převratu a normalizace. Úkolu se ještě částečně zhostila Christa Rotmeier. Zprostředkovala nám Vídeň očima Jana Wericha, díky němuž jsme se mohli podívat do Vídně hned dvakrát, a to jednak v letech třicátých a poté i v letech šedesátých. Werichova generace, i přesto, že měla své kořeny ještě v časech rakouského císařství, vnímala Vídeň a Rakušany už přece jen odlišně. Jako příslušníci nového státního útvaru - Československé republiky neměli potřebu se vůči Vídni, která již byla hlavním městem pouze samotného Rakouska, tolik vymezovat. Naopak Werich se zmiňuje o Vídní již pouze kladně, vyzdvihuje hlavně její kulturní potenciál a zároveň i velkou blízkost českému národu, jež v době předešlé Čechům tak velice vadila.

Tuto blízkost Vídně Čechům podtrhl ještě více svým příspěvkem Ivan Binar, který v sedmdesátých letech pracoval v Čechách jako redaktor, nicméně v roce 1977 emigroval právě do Vídně kvůli sporům s tehdejším režimem. V emigraci se pokoušel hlavně o literární činnost, což nebylo zpočátku lehké, jak podotknul sám. Ovšem nakonec se mu podařilo prosadit se a vydal několik zajímavých publikacích, např. Kytovna umění (1988). Do literární podoby převedl i svoje vnímání nového prostředí a jeho obyvatel čili "Vídeňáků".

Binar vzpomínal hlavně na svůj příchod do Vídně v roce 1977, kdy se potýkal samozřejmě s mnoha problémy, jež vyvstaly zřejmě každému, kdo se pro emigraci rozhodl - jazyková bariéra, částečné izolace, hledání pracovní příležitosti atd. Nicméně právě jistá spřízněnost kulturního prostředí tohoto velkoměsta, mající svůj původ v 19. století, mu pomohla překonat tyto obtížné začátky snáze.

Když jsem mluvila na začátku článku o určité pointě, která se v dané přednášce objevila, musím podotknout, že jsem ji spatřovala právě v onom paradoxu blízkosti Vídně a Čechů, jež byla v našich dějinách tak často zavrhována, nicméně posléze se pro mnohé Čechy stala i útočištěm a inspirací.

Hanka Zimmerhaklová

Christa Rothmeier (nar. 1948, Dolní Rakousy) žije v Klosterneuburgu. Slavistka a romanistka. Od roku 1976 žije ve svobodném povolání jako publicistka, vydavatelska a překladatelka. Je externí spolupracovnicí vídeňské univerzity v oboru česká literatura a kultura. Přeložila mj. knihy od Ivana Bojara, Ivana Blatného, Petra Borkovce, Jakuba Demla, Jana Skácela a dalších. Je nositelkou Ceny za kulturu země Dolní Rakousy (1997), ceny Premia Bohemica (1999), Rakouské státní ceny za literární překlad roku 2000, ceny Artis Bohemiae Amicis ministerstva kultury České republiky (2003).