PolemikaKritika

Soumrak EU

V posledních měsících zažila Evropská unie několik významných událostí, které budou mít přímý dopad na další evropskou integraci a případné rozšiřování EU. Jednak to byla referenda ve Francii a v Nizozemsku a s nimi související odklady lidových hlasování např. v Polsku nebo ve Velké Británii a jednak summit Evropské unie v Bruselu, kde se členské země nedohodly na rozpočtu na léta 2007 – 2013.

Referenda ve Francii a v Nizozemsku na přelomu května a června jasně ukázala, že země Evropské unie nejsou schopny se dohodnout na kompromisu, který by byl výhodný a přijatelný pro všechny. Padla tak bruselská lež, že ústava je výhodná pro každého. Francouzi ji odmítli, protože ji považovali za asociální, Nizozemcům zase připadala příliš levicová. Pantokraté z Bruselu začali okamžitě vymýšlet důvody, proč vlastně voliči ústavu odmítli. Ve Francii to byly obavy z růstu nezaměstnanosti ("z polského instalatéra"), v Nizozemsku hrála hlavní roli neinformovanost (prý selhala vládní kampaň). Už nikdo se nezabýval neinformovaností španělských voličů – Španělé schválili ústavu většinou 77% a 90% z nich přiznalo, že ji vůbec nečetlo. Takže když se ústava schválí, jsou voliči pro, když ne, jsou neinformovaní. Důvody se nikdo rovněž nezabýval po lucemburském referendu. Premiér Juncker si vzal své voliče jako rukojmí a využil své velké popularity, čili dá se říci, že voliči v Lucembursku nehlasovali o ústavě, ale o setrvání premiéra ve funkci. Voliči nikdy nehlasují o věci, která se jim předkládá (ať už jsou to programy jednotlivých politických stran, otázky v referendu), hlasují především podle lidí – politiků, kteří jim danou věc vnucují.

Francouzské a nizozemské "NE" zvýšilo poměr odpůrců ústavy skoro ve všech zemích unie, které ústavu ještě neratifikovaly. Zaprvé v nich padl psychický blok, který vyvolávaly vlády různými hrozbami, co se stane, nebude-li ústava ratifikována, a za druhé byli voliči odpuzováni postoji evropských politiků, kteří s vážnou tváří prohlašovali, že je potřeba dál pokračovat v ratifikaci, dát si pauzu atp. Tento postoj byl plivancem do tváře francouzským a nizozemským voličům (a je jedno, proč ústavu odmítli). Vypadá to, že se bude chodit k referendu tak dlouho, dokud se ústava neschválí. I v naší zemi reagovali lidé na výroky politiků, včetně našeho premiéra Jiřího Paroubka, a počet odpůrců euroústavy poprvé převážil počet jejích příznivců. Přitom podle průzkumů se zdá, že voliči vůbec nevzali v potaz nehorázné plány naší vlády na rozdělení finančních prostředků na kampaň o euroústavě, kdy euroskeptická hnutí neměla dostat vůbec nic. (Prostě se opakoval stejný scénář jako před samotným vstupem do EU, kdy např. ESA – Euroskeptická asociace nedostala nic, přestože předložila propracovaný projekt, a Jihočeské matky dostaly finanční prostředky na základě cáru papíru jen proto, že deklarovaly svou podporu vstupu do EU.) Lidé, kteří se proti ústavě stavěli, byli upozorňováni, že jsou mimo evropský "mainstream", nebo rovnou označováni za extremisty. Tyto postoje jsou útokem na samu podstatu demokracie, která již byla okleštěna našim vstupem do EU a se schválením ústavy by zaplakala. A víme, jak si evropští politici demokracii představují. Některé země mají možnost mlčet (Jacques Chirac), na jiné jsou uvaleny sankce, protože se Evropské komisi zdá, že strana ve vládě je extremistická (i když se dostala k moci ve svobodných volbách na rozdíl od EK, která je nevolená). Neexistuje a ani nemůže existovat jediná pravda, jak nám ji zjevují eurooptimisté, připouštějící diskusi maximálně v mantinelech "ano" proti "ano,ale".

Část zemí ratifikaci odložila na neurčito, v dalších zemích bude ratifikace pokračovat. Německý a slovenský ústavní soud řeší slučitelnost euroústavy s místními ústavami, přičemž ten slovenský ratifikaci správně pozastavil. A protože ratifikace pokračuje, můžeme čekat, že bude časem vyvinut tlak na Francouze i Nizozemce, aby referendum zopakovali, třebaže většina francouzských politiků opakování referenda odmítá.

Při diskusi o euroústavě je však třeba položit si otázku, proč ústava vůbec vznikla. Evropské hospodářské společenství nic jako ústavu nepotřebovalo. Avšak po schválení projektu eura a po jeho uvedení do oběhu, které bylo dílem ekonomických dobrodruhů a neslo – a stále nese – s sebou obrovská rizika, bylo jasné, že politická integrace je pro udržení eura nevyhnutelná. Přijetí společné měny tedy bylo pokusem hospodářsky předurčit politickou integraci. A teď slyšíme z úst politiků, že není cesty zpátky.

Dalším krachem EU byl červnový summit, na němž se jednalo o rozpočtu na roky 2007 – 13. Země k dohodě nedospěly – zejména pro nesmlouvavé postoje Francie a Velké Británie ohledně zemědělské politiky – ani poté, co část zemí včetně ČR ohlásila, že se zřekne části svých příjmů. Za neúspěch jednání se kladla vina Británii, která podle francouzského prezidenta nebyla ochotna nést "spravedlivé" náklady na rozšíření. Přitom Británie, jejíž ekonomika je přibližně stejně velká jako francouzská nebo italská, zaplatila za dobu svého členství v EHS, ES a EU do rozpočtu více než dvakrát více než obě zmíněné země dohromady, a to i přes existenci rabatu. Ostatní země, které rabat označují za nemravný, ve skutečnosti pouze závidí, že něco podobného nevyjednaly také. Společná zemědělská politika (CAP) odčerpá 40% rozpočtu EU, přičemž v unii jsou v zemědělství činná pouze 2% ekonomicky aktivních, která tvoří 6% HDP EU. Je to především protekcionismus CAP / EU, který udržuje v bídě mnoho afrických národů, zatímco jinou stanou se "lije benzín do děravé nádrže" v podobě odpouštění starých dluhů a poskytování nových půjček a pak se divíme, že auto nejede. Systémem dotací zemědělcům (anebo půjček chudým státům) atrofují jejich schopnosti vlastní obživy.

Bruselský summit zkrachoval kvůli zemědělské politice, ale není důvod se domnívat, že jiné politiky vypadají jinak. V EU trvale klesá hospodářský růst (již od 60.let), trhy jsou přeregulované a anonymní a hlavně nevolení! bruselští úředníci chrlí jednu nesmyslnou směrnici za druhou. Peníze jsou bohatým (schopným, pilným) brány a chudým (neschopným, líným) dávány. Tento stav nemůže a taky nebude trvat věčně, skončí buď rozpadem EU a návratem k EHS nebo něčemu podobnému v lepším případě, nebo vleklými třenicemi, hádkami a hospodářským úpadkem v horším případě. Je pouze socialistickým snem, že se státy vzdají národních zájmů, a ony se jich nevzdají, i kdyby se schválilo sto ústav.

Jan Křivinka