DIALOGGenius loci

Novohradské hory. Aplikovaná matematika v lesním šeru.

Vydáme-li se až zcela na jih jižních Čech ocitneme v zalesněné hornaté krajině, která má zejména pro milovníky ticha a samoty nenahraditelné půvaby. Ovšem i příznivci rušnějšího turistického života nebudou v Novohradských horách zklamáni. S trochou nadsázky lze totiž Novohradské hory nazvat krajinou dvou tváří. První je díky ne zcela malému, ale nikoli nadměrnému počtu návštěvníků, živější a hlučnější a odehrává se zejména kolem značených turistických tras, druhá začíná jen zcela nedaleko od první, ovšem člověk si ji musí najít sám s pomocí podrobné mapy a schopnosti se orientovat ve spleti lesních cest. A právě zde se můžeme dobře obeznámit s jednou z možností, jak využívat matematiku v praxi. Přenesení reálné podoby zemského povrchu do mapy vyžaduje použití i vyšší matematiky, ovšem při opačném postupu, tedy potřebě orientovat se podle mapy v terénu vystačíme se jednoduchými početními úkony, reálným odhadem vzdálenosti a vnímáním základních fyzikálních pravidel.

Pro pohyb v Novohradských horách je velmi vhodné kolo. Vzdálenosti mezi pozoruhodnými místy jsou relativně velké a díky mnohým lesním cestám s asfaltovým povrchem je jízda na kole celkem snadná a příjemná.

Jakýmisi vstupním branami můžeme nazvat městečka Nové Hrady a Benešov nad Černou. Zejména Nové Hrady jsou živým prázdninovým letoviskem s řadou příjemných hospod. Za pozornost jistě stojí i místní hrad či klášter. Přes půvabné Terezino údolí se dostaneme do Horní Stropnice a odtud do Dobré Vody, osady se zdaleka viditelným barokním poutním kostelem. Z dalších možných zastávek na naší cestě na "divoký jih" na nás dýchne mrazivá připomínka doby po roce 1948 v podobě velkých a dnes chátrajících kasáren Pohraniční stáže v Černém Údolí a zcela necitlivé bytovkové zástavby v Pohorské vsi určené pro nové obyvatele vysídleného pohraničí.

Pocit zmaru a nenávratného vyrvání z přirozených kořenů vyvrcholí v Pohoří na Šumavě. Z druhdy velké vsi s mnoha domy zůstaly jen ruiny kostela. Na samém konci bývalé osady se nachází jediný nový a obývaný dům. Díky jeho paní se však dají trudné myšlenky rychle zahnat, neboť provozuje jednoduché občerstvení sestávající z velmi dobré domácí polévky a lahvového piva ze sedmého schodu (i limonády). Mezi další lákadla patří Pohořský rybník s dobrými podmínkami pro koupání a plážové povalečství, ovšem v přírodním stylu, bez obvyklé koupališťové infrasruktury.

Pohoří na Šumavě leží jen malý kousek od hranice s Rakouskem. Regulérní silnice tady končí, ovšem právě zde je velmi snadné opustit onu trochu rušnější turistickou tvář a vnořit do uklidňujícího stínu a ticha rozsáhlých a vcelku opuštěných novohradských lesů protkaných na kole dobře sjízdnými lesními asfaltkami. Můžeme se vydat buď směrem na sever přes několik zaniklých malých osad a hraniční kameny z 18. století k Žofínskému pralesu, nejstarší přírodní rezervaci ve střední Evropě, či na jihozápad na nejvyšší český bod Novohradských hor, 1072 metrů vysoký Kamenec. Možností a pozoruhodností je ještě mnohem více a není možné je popsat všechny. Možné ovšem je se tam vydat a nechat na sebe působit podmanivou atmosféru tohoto bezesporu velmi zajímavého koutu Česka.

Tomáš Dvořák
autor je geograf a historik

Einstein schovaný v lese

Plán navštívit Einsteinovu věž v Postupimi vznikl až těsně před naším odjezdem do Berlína a byl vlastně ostatním zjeven až na místě, aby se nemohli vzpouzet. Plán to byl propracovaný, nicméně odjezd v 18,45 S-bahnem z Berlína ve mne vyvolával obavy, jestli zastihnu věž za denního světla. V Postupimi ale zase převážil optimismus, protože hned před nádražím jsme objevili šipku "Einsteinturm 1,8 km". Nějaký chuligán ji však zřejmě ohnul jiným směrem, takže jsme vyrazili směrem na Babelsberg. Po několika stech metrech nám bylo divné, že nestoupáme do kopce, a tak jsme oslovili prvního kolemjdoucího. Byl to opravdový vagabund a tulák, který se po dlouhých měsících zrovna na chvíli vzdálil kousek od nádraží. Poslal nás zpět na nádraží do informací, což jsme ale – vybaveni skvělým orientačním smyslem – odmítli a vytrvale pokračovali v cestě. Dalším osloveným šťastlivcem byla turecká imigrantka, velice pravděpodobně ilegální, která neuměla slovo německy a posílala nás také zpět na nádraží. Nic jsme se nedověděli, ale raději jsme zahnuli doprava. Vida dvojici taxikářů, zaradoval jsem se v předtuše, že teď již budeme úspěšnější. Taxikáři nám skutečně popsali cestu správně, našemu týmu však zatemnilo mozek laciné pivo, neznámo proč se nevydal po Albert Einstein Strasse, nýbrž směr Lipsko. Schylovalo se k dalšímu dotazu – jediný po ruce byl podnapilý dědek na kole, místo kloudné odpovědi se nám dostalo jen zachroptění. Následoval krátký pokus o diretissimu lesem a potupný návrat na silnici a konečně také střízliví lidé s dostatečnou slovní zásobou, umožňující alespoň základní popis trasy. V půl deváté se nám otevřel krásný pohled na Einsteinovu věž v lesích nad Postupimí.

Einsteinova věž platí za jednu z nejpozoruhodnějších staveb 20. století a za klenot expresionismu v architektuře. Byla postavena mezi lety 1920 až 1922 (oficiálně otevřena a uvedena v provoz až 6. prosince 1924) podle plánů německého architekta Ericha Mendelsohna pro Alberta Einsteina, který zde chtěl ověřit svou teorii relativity. To se sice nepodařilo, zato Einstein zkoumal turbulence na slunečním povrchu, "klíč k magnetickému poli Slunce". Právě pro pozorování jevů na Slunci začala být posléze věž využívána.

Po nástupu fašismu museli Einstein i Mendelsohn opustit Německo a také vše, co by je jen trochu připomínalo, muselo z nařízení nacistů zmizet. Vědci, kteří zbyli v Einsteinově věži, však neuposlechli a schovali např. Einsteinovu bustu, a zabránili tak jejímu zničení.

Je k vidění i dnes, do věže se dá jít i na prohlídku, celým vědeckým areálem na "Telegrafenbergu" vede naučná stezka. Areál leži na Albert Einstein Strasse, která začíná nedaleko od nádraží (jižním směrem).

Jan Křivinka