Aktuálně... Karlovarský filmový festival

Jak se žije devětapadesátiletému čtyřicátníkovi

aneb jubilejní 40. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2005

Festivalový jubilejní dort na slavnostním zahájení

Foto: Film Servis Festival

"Život začíná po čtyřicítce", hlásal z plakátu a z festivalové znělky kníratý chlápek, v němž jste jen stěží rozpoznali sklepáka a frontmana zaniklé kapely Vltava Roberta Nebřenského. Svoji rozjásanou a retro stylizovanou tvář propůjčil letošnímu jubilejnímu ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Po více jak deseti letech pod vedením dua Bartoška – Zaoralová, po letech práce na transformování festivalu v uznávanou a respektovanou mezinárodní akci, se mělo slavit v karnevalovém stylu. "Je příjemné, když se v devětapadesáti cítíme na čtyřicet," okomentoval na slavnostním zahájení jubileum festivalový prezident Jiří Bartoška. Ve skutečnosti se totiž festival může pochlubit tradicí, která sahá až do roku 1946, neboť se od konce let padesátých až do roku 1993 musel o pořadatelství dělit s tehdy "spřátelenou" Moskvou. Jaký ale letošní jubilejní ročník byl a co se vlastně slavilo? Jak žil devětapadesátiletý čtyřicátník?

Hned na začátku musím nutně konstatovat, že se zase až tak moc rámcově nelišil od těch několika posledních ročníků. A tím snad ani nemyslím, že jsem hned na cestě do Karlových Varů, vláčeje se s kufrem na autobus zmokl jako každý rok. Na mysli jsem měl celkový dojem z průběhu mezi slavnostním zahájením a zakončením. Na první pohled se totiž zřetelně projevily v organizační profesionalitě zkušenosti z minulých let a tendence směřování k velkým evropským festivalům. Ale to jen rámcově... Čím se tedy festival lišil od minule a v čem byl stejný?

Opět do Karlových Varů – jiných nebo stále stejných...?

Návaly lačných filmových fanoušků před představeními ve Velkém sálu hotelu Thermal neznaly konce

Foto: Zuzana Havelcová

Do Karlových Varů jezdím jako novinář už od roku 1996 a měl jsem možnost sledovat festivalový přerod od jeho prvních samostatných krůčků a etablování se v prestižní A-kategorii. Zatímco v prvních letech se na festivalovou atmosféru podepisovaly především hordy tzv. baťůžkářů, tedy především studentů spících tehdy všude okolo hotelu Thermal a dokonce i na jeho chodbách, dnes je tomu jinak. Festivaloví nadšenci s batohem na zádech, přijíždějí i nadále, ale na nich akce už tolik nestojí a jsou také postaveni do role jakéhosi komparsu spícího mimo centrum ve stanovém městečku. Právě ve festivalové atmosféře se projevila nejznatelnější změna, pozorovatelná postupně již několik let. Zkrátka atmosféra společenského dění kolem filmových projekcí leží jako je tomu u prestižních festivalů pochopitelně spíše na bedrech pozvaných hvězd, hostů, sponzorů a jiných oficiálních návštěvníků, kteří jsou až na výjimky téměř hermeticky odděleni od zmíněných fanoušků. Těm "zbývají" filmy a stanové hospody před Thermálem. Větší profesionalita a zkušenosti v organizaci jsou pak příliš cítit rutinou a nevůlí či absencí odvahy pustit se do jakéhokoliv nejistého experimentu, jako tomu bylo před lety. Zamyslím-li se, co letos zvlnilo poklidné vody karlovarské, jsou to příhody zcela jiného charakteru než v letech datovaných minulým stoletím.

Karlovým Varům jakoby lehce chyběl vnitřní vzrušující feeling. K tomu jistě přispěl i odchod bratrů Cabanů před dvěmi lety, který zapříčinil patrnou změnu ve festivalové vizualitě. Jednotný "životní styl" festivalu, který vždy příběhem jakoby spojoval všechny dohromady, jak se podařilo naznačit v loňské znělce Martinu Krejčímu se prostě vytratil. Hotel Thermál i promenádu podél řeky Teplá sice zdobily plakáty avizující promítané filmy a k jubileu se vážící karnevalové výjevy, ale celé Karlovy Vary pomyslně zahalit do festivalového hávu nedokÁzaly. A integrovat nedokázala ani Ondříčkova znělka, na níž někteří dokonce i nelibě pískali, což jsem zažil ve Varech úplně poprvé. Není to tak dlouho, co se návštěvníci kinosálů do znělek naopak vžívali.

Jedním ze spojovníků mezi návštěvníky Velkého sálu zůstal i tento rok oblíbený "pokladač mikrofonů" pan Folprecht, kterému opět recesisticky všichni hlasitě tleskali (Jeden z potlesků si nevědomky přivlastnila Sharon Stone). Mimochodem, tato zajímavá festivalová postavička je ve skutečnosti pražský advokát, který má karlovarský festival po dlouhá léta jako koníček. V civilním životě příkladně v nedávné minulosti zastupoval pacienta hradecké nemocnice, kterému vzali zdravou ledvinu. O festivalu se občas mění i v promítače. I takový může být festivalový příběh.

Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii pro jiřího Krejčíka

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Hvězdy aneb ti co se lesknou...?

Robert Redford, Sharon Stone, Liv Ullman, Matt Dillon, Michael Madsen, vycházející Gael García Bernal, Michael Pitt, Sarah Polley nebo nezávislí Alexander Payne a Thomas Vinterberg... Letošního roku dorazil do Karlových Varů rekordní počet hvězd lesknoucích se ve světové kinematografii. Mezi prvnímu hvězda nejjasnější v podobě herce, režiséra a producenta Roberta Redforda. Převzal zde Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu, což se stalo hned na slavnostním zahájení, kterému dominoval velký růžový dort a postavy ze znělek minulých ročníků. Vedle Redfora se ocenění dostalo také českému režisérovi Jiřímu Krejčíkovi.

Film Butch Cassidy a Sundance Kid natočil George Roy Hill v roce 1969

Foto: Film Servis Festival

Filmový festival a politika – to jde dohromady...?

Sharon Stone byla oceněna Křišťálovým globem za mimořádný umělecký přínos světovému filmu a uvedla nový film Jima Jarmusche. Její projev byl emotivní a zanícený.

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Robert Redford charakterem své tiskové konference otevřel v Karlových Varech prozatím neznámý fenomén angažovaných proslovů filmových hvězd. Zatímco on střízlivě seznámil přítomné se svými politickými a ekolo gickými ideály, následující večerní vystoupení další čerstvé nositelky Křišťálového globu americké herečky Sharon Stone se citovalo v kuloárech ještě několik dní poté. Přijela uvést nový film Jima Jarmusche Zlomené květiny. Režisér film po jeho uvedení v soutěžní sekci Cannes 2005 ještě přestříhal a tak se vlastně promítal ve světové premiéře. Na přání tvůrce nebyl ani simultánně tlumočen ani opatřen titulky, což možná někoho trochu zaskočilo. Před filmem vystřihla jeho jedna z hlavních představitelů Sharon Stone značně emotivně laděnou etudu s proslovem, na který nelze jen tak zapomenout. Perličky z něj znal v Karlových Varech poté kde kdo. "Když děláte komedii, je opravdu důležité uvědomit si, že komedie a drama se od sebe zase tolik neliší, v komedii prostě jen nemůžete odejít a díky tomu, že zůstanete, je to vlastně legrační," definovala žánr Jarmuschova filmu a pokračovala směrem k České republice: "Nemyslím si, že mé pozvání sem je náhodné, protože cesta, kterou se ubírá vaše země, se velmi podobá cestě, kterou se ubírám ve svém srdci a která je pro mě důležitá, a to je cesta míru. Vy jste dokázali spojit umění a politiku a dokázali jste, proč tyto dvě věci musí jít ruku v ruce, proč se jimi zabýváme a proč je důležité, abychom k nim nepřistupovali lehkovážně a bezmyšlenkovitě. Někdy mě žádají, abych mluvila o míru, a já přemýšlím o spoustě lidí, kterým dovolím, aby si mě mohli vyfotit, a udělám toto." Načež předvedla gesto symbolizující mír. Snad jen její omyl, že se Evropa teprve nedávno vymanila ze spárů komunistické nadvlády, zněl poněkud smutně.

Roberd Redford spěchal na do posledního místa zaplněnou tiskovou konferenci. Podělil se tam i o své politické názory.

Foto:Zuzana Havelcová

Během festivalu se zdálo, že každý, kdo dostane prestižní Křišťálový globus, má povinnost ukázat vlastní společensko politickou angažovanost a informovanost o problémech současného lidstva. V době zasedání G8 ve skotském Edinburghu, které mělo za téma rozvojový svět, odpuštění dluhů především Africe, blízkovýchodní problematiku a klimatické proměny, s kulisou masových koncertů Live 8, herecké osobnosti cítily nutnost vyjádřit své pocity a názory na zmíněné body také v Karlových Varech. Je otázkou nakolik je současné světové události ovlivnily. Liv Ullmannová, význačná osobnost evropského filmu, norská herečka, režisérka a producentka, známá především díky filmům Ingmara Bergmana, jenž byl i jejím životním partnerem, se na své tiskové konferenci upnula především na "velká témata" současného světa. Její slova působila uvěřitelněji než mírové poselství Sharon Stonové. Ve svém poselství propagovala sounáležitost s životním prostředím a potřebu práce pro uprchlíky, se kterou má sama hojné zkušenosti ze své dlouhodobé práce pro UNICEF a vlastních četných cest do rozvojových zemí. Neopomenula ani oddlužení Afriky, když prohlásila: "Nemůžeme žádat lidi, kteří nic nemají, aby spláceli dluhy." V jednom prohlášení vyjádřila též víru v sílu filmu spojovat a nutit k zamyšlení. Kinosál přirovnala k místu, kam může člověk jít a kde pocítí, "jak unikátní je být lidskou bytostí".

A obsah letošních filmů...?

Liv Ullmannová na tiskové konferenci MFF v Karlových Varech 2005

Foto: Film Servis Festival

Filmy promítané na festivalu skutečně ukazovaly člověka v nejrozličnějších situacích, jen obsahově poněkud nekorespondovaly s mírovými a oduševnělými řečmi nositelů Křišťálového globu a náladou zase s rozjásaným růžovým narozeninový dortem. Sama Peckinpaha, jehož kontroverzní, ale bravurní až geniální filmy většinou o násilí, které se v karlovarské retrospektivě promítaly, Liv Ullmannová, když na legendárního tvůrce přišla řeč, bohužel vůbec neznala. V jeho filmech život zase až tolik neznamená, klidu si také mnoho neužijete, ale zážitek, který si ze sálu odnesete, vám bude dlouho vrtat v hlavě. Již tradičně byla představena díla východoasijského, v Karlových Varech oblíbeného, tygra Kim Ki-duka. Oba uvedené filmy 3-Iron (2004) i Luk (2005) jsou o mezilidských vztazích protkaných agresivitou a mnoha více či méně stylizovanými symboly a metaforami.

Téměř všechny na festivalu promítané filmy se vyznačovaly společnými znaky, mezi nimiž lze zařadit analýzu mezilidského násilí, existencionální kocovinu či různé podoby sexu. Oproti minulým letům ubylo drog a přibylo alkoholu. Rozhodně jsem měl štěstí na filmy, kde hrdinovou oporou za volantem řízeného vozu byla láhev whisky nebo jiné pálenky. Dalším motivem se zdál být život ve městě a s ním související problematika. Vrátíme-li se zmínkou k "filmovému sexu" a jeho podobám, tak zde určitě kraloval poeticky nazvaný snímek Umíněné mraky (Taiwan, Čína, Francie) se scénou, v níž se provádí divoký sex s melounem nebo film skandálního režiséra Todda Solondze Palindromy, pohybující se až na (za?) hranici pedofilní pornografie, z něhož jsem vydržel asi polovinu.

Matt Dillon Křišťálový globus nedostal a o problémech současného světa nemluvil. Jeho tisková konference se nesla v uvolněném duchu a stejně tomu bylo i v případě jeho další festivalové existence. Bavil se s každým koho potkal, vtipkoval a představil nový film Factótum, v němž ztvárnil začínajícího spisovatele Henryho Chinaského, alter ego Charlese Bukowského. Prý má Bukowského rád. Bohužel je Bent Hamerův film trochu nudný a postava, kterou Dillon ztělesňuje film bez faktického příběhu snímek ani v rozsahu 93 minut neutáhne.

Film Sin City

Foto: archiv

Mnohem svižnější tempo, v kontrastu k stylově marloweovsky rozvláčnému komentáři, se vyznačuje zdařilá adaptace Millerových komiksů Sin City v režii všestranného Roberta Rodriqueze, která na plátně zachovává všechny atributy tištěných komiksů. Na festivalu se promítala v předpremiéře za přítomnosti hvězdy ve vedlejší roli Michaela Madsena. Do kin se snímek dostane 21. července a my se k němu vrátíme obsáhleji příště.

Velký zájem vzbudil film Motocyklové deníky, v němž se třiadvacetiletý idealistický student a budoucí revolucionář "Che" Guevarra vydává spolu s kamarádem Albertem Granadem na cestu napříč Latinskou Amerikou. Dokončit snímek trvalo dlouhých 5 let a režisér Walter Salles neskrýval své nadšení nad úspěchem, s jakým se výsledek setkal. Salles, původem z Brazílie, dělal podle svých slov snímek především z touhy poodkrýt vlastní kořeny, což v podařeném filmu několikrát výslovně zdůrazňují také oba hlavní hrdinové. Za 50 let se toho podle režiséra v jeho domovině změnilo jen málo. "Dělali jsme film nejen o jejich cestě, ale i o naší cestě, která s ní má mnoho společného." Režisér se přiznal ke své nedůvěře v budoucnost a světlé zítřky, neboť historie se prý stále opakuje. Na hlavní hvězdu Gaela Garcíu Bernala (role v Amores perros či Mexické jízdě) se ovšem koncentrovala větší pozornost. Ten vyjádřil účast obětem londýnských teroristických útoků a nezapomněl se zmínit o roli politiky v umění: "Vše, o co se snažíte, má politický rozměr, politický záměr, politickou důležitost," tvrdil. Sám se angažoval i mimo plátno na demonstraci proti summitu G8 v Edinburghu. Stejně jako Salles, i Bernal považuje Motocyklové deníky nejen za rekonstrukci minulosti, ale i za komentář k situaci současné a během dlouhého natáčení v místech, kde se kdysi pohyboval "Che" Guevara, zažíval prý mnohdy stejné pocity, jako tenkrát on.

Vynikající snímek do Varů osobně přivezl kanadský režisér Atom Egoyan s názvem Where the truth lies (překládaný jako Kde je pravda), který vypráví o vztahu dvou slavných televizních komiků a příčinách jejich rozchodu v podání skvělého Colina Fortna a Kevina Bacona v hlavních rolích. Opravdu výjimečně a moderně vyprávěný film, kde se nakonec dozvíme, že každá filmová postava vydírá někoho dalšího, za nitky tahá ten úplně nejméně znatelný a příčinou všeho je bisexualita jednoho z komiků. Sestavovatelé programu letošního festivalu zaostřili své oko, a tím i oko naše, na kanadský dokumentární a hraný film.

Nutno říci, že udělali dobře. Skvěle jsem se bavil při sledování fiktivního dokumentu Trenta Carlsona Delikátní umění parkování. Film je bizardní dokumentární mystifikací, která je implantována na absurdní situace okolo špatného parkování ve velkém městě a okolo života fanatických parkovacích komisařů (výběrčích pokut), kteří mají svou práci za životní poslání. Režisér Carlson vysvětloval, že kanadské komedie "jsou skromné, suché,přímočaré a absurdní situace jsou v nich zahrané naprosto vážně. Američani mají naproti tomu tendenci přehrávat a zveličovat. A lidi na celém světě poznají, že můj film nemá s americkými komediemi moc společného." Obávám se jen, že tento nízkorozpočtový film, který vyhrál několik cen na kanadských festivalech a tamější publikum si ho zamilovalo, už nikdy neuvidím ani já ani nikdo další. To by se muselo nějakým zázrakem v České televizi rozsvítit, aby ho případně zakoupila do vysílání.

Dalším kanadským filmem, který vzbudil můj zájem, byl snímek nazvaný Waydowntown, překládaný jako Cesta do města. Ne, nejedná se o cestu Tomáše Vorla do Kanady, přestože vzdáleně se řeší podobné tematické premisy jako v jeho Cestě z města. Ale jen opravdu vzdáleně. Zde jen Gury Burns předvádí partičku mladých úředníků, kteří nenávidí svoji práci v městské aglomeraci, v budovách vzájemně pospojovaných podchody, pasážemi či průchody. Ti jednoho dne uzavřou sázku, v níž vyhraje ten, jenž vydrží nejdéle uvnitř, bez čerstvého vzduchu mimo budovy. Hraje se po měsíce. Zajímavá sonda do způsobu života úředníků v moderním městě. Napadla mne v souvislosti s tímto snímkem jedna asociace... Možná bych se příští rok mohl s ostatními novináři vsadit, jak dlouho kdo vydrží v prostorech komplexu hotelu Thermal. Je totiž známa novinářská nechuť, opouštět jeho zázemí. S výjimkou některých festivalových párty.

Oba předchozí filmy byly zařazeny do tradičně dramaturgicky skvěle vymyšlené festivalové sekce Fórum nezávislých, předvádějící filmy vymezující se tvůrčí svobodou, nezávislostí na spekulacích s diváckým úspěchem, bez podbízení se masovému vkusu a kalkulací s osvědčenými postupy. Před duchovním otcem i matkou – Štefanem Uhríkem a Hanou Cielovou – nelze než smeknout. A to jsem zatím vůbec nezmínil hlavního letošního hosta tohoto fóra, režiséra Alexandera Payna. "Považuji se stále za filmového studenta a vlastně jsem ještě ani nezačal točit dobré filmy", řekl autor zde promítaných známého Nicolsonovského filmu O Schmidtovi, černé komedie Občanka Ruth či zábavné Bokovky. Režisér Payne nemá novináře a filmové kritiky příliš v oblibě, ale o to více stál o setkání s obyčejnými diváky před projekcí svých filmů, která si musel na organizátorech doslova vydupat.

Z britského nezávislého filmu New Town Original

Foto: Film Servis Festival

Jako již každoročně i tentokrát se uskutečnili dny kritiků prestižního filmového časopisu Variety, v rámci kterých byly představeny filmy mladých režisérů. "pro náš program vybíráme filmy, které nejsou stereotypní, nýbrž diváky tak trochu překvapí," komentoval Derek Eley svůj výběr filmů pro tuto festivalovou sekci s podtitulem Teď Evropa! Na britský snímek New town originál, jsem šel jen ze zvědavosti související spíše s výběrem tématu. V minulé Revue Dialog jsme se dotkli suburbanizačních tendencí, totiž nových sídel za starými městy. V severských zemích a Velké Británii vznikala především z důvodu přelidnění původních měst, případně díky jejich válečnému vymazání, města nová, za těmi původními, ze zcela nově koncipovanou infrastrukturou, novým životem, novými jeho tendencemi a problémy. Debutující režisér Jason Ford předkládá spolu se svými spolupracovníky příběh několika mladých lidí, majících existenciální potíže a žijících v jednom z takovýchto "nových měst". A nutno říci, že se jedná o film nadmíru svěží a svižný. A to si režisér stěžoval, že kvůli nedostatku financí, musel rozsáhlé části scénáře úplně zahodit. No, filmaři nemají nikde v Evropě právě na růžích ustláno.

Zase jeden střet. Jak je na tom film v České republice...?

Václav Havel a Madeleine Albrightová na slavnostním zahájení MFF Karlovy Vary 2005

Foto: Zuzana Havelcová

Na růžích nemají filmoví tvůrci ustláno ani u nás, o čemž každoročně přesvědčuje Pavel Strnad z Asociace filmových producentů APA, která je i zřizovatelem Českého filmového centra. Situace se lepší, ale stále není potřebná legislativa. Jen kdyby ta Česká televize... Podobně jako v posledních letech, už to začíná být trochu rutinní záležitostí, střetla se APA s vedením České televize ohledně smluv k filmům, které vznikly na základě koprodukce s ČT. Neúměrně dlouhé lhůty nevyvážené ke koprodukčnímu vkladu, po které si televize ponechává televizní práva, jsou podle Strnada protiprávní a musí se o problému jednat. "Česká televize producenty okradla a musíme upravit smlouvy tak, aby se v ČT nemohli chovat jako prasata, "prohlásil ostře Strnad. Na adresu české televize je nutné konstatovat, že její vedení přistupuje k filmařům velice neprofesionálně, amatérsky a vypočítavě, když se snaží problémy urovnat každý rok několik dní těsně před festivalem z obavy před skandálem. Letos poslali producenti televizi otevřený dopis, v němž vyjádřili znepokojení nad nedodržením dohody z minulého roku, že si obě strany během roku sednou ke stolu a situaci vyřeší. Nic se nestalo do konce června letošního roku. Zakopaný pes je totiž ve faktické  nemožnosti obchodovat s koprodukčně vyrobeným filmem na televizním trhu, čímž se přichází o finanční prostředky na obou stranách. Jestliže dojde k omezení a posléze zrušení reklamy ve veřejnoprávní (chce se mi napsat státní) televizi, budou jí chybět prostředky, které by mohla po dohodě s producenty nasbírat na filmovém trhu. Nové koprodukční smlouvy se uzavírají již za jiných podmínek, také díky razantnímu vstupu televize Nova na český filmový trh, čímž někteří filmaři objevují nové možnosti jinde než u ČT. Producentům, kteří navštívili Karlovy Vary lze na druhou stranu vytknout, že když mělo dojít na jinak nesmyslné tiskové konferenci ČT na kontakt face to face s jejími představiteli, schovávali se někde za fíkusem, přestože těsně před tiskovkou měli různá plamenná prohlášení a přestože se za ně někteří novináři chtěli a pokusili prát. Naopak na své TK na plamenná slova došlo a obchodní ředitel napadené instituce Švehla jí dokonce nasupeně opustil. Nic se tedy zatím nepohlo kupředu a uvidíme do budoucna. Jedno je ale jisté, TK České televize, kde dostal její účastník pouhý seznam připravovaných titulů s komentářem jako "moderní klipová crazykomedie – komedie pro teenagerovské publikum", "komedie ze současnosti" či "hudební roadmovie", je k ničemu a nepomůže mi k tomu ani darované oranžové triko s nápisem "Filmové chuťovky pro každého".

Střední Evropa ve filmovém hávu...?

Filmy ze střední a východní Evropy dostaly letos slušný prostor v hlavní soutěži hraných filmů a prostor hlavní v sekci, letos rovněž soutěžní, Na východ od západu.

Pod názvem East of the West Panel proběhla 3. července 2005 na MFF Karlovy Vary přehlídka nových a připravovaných filmů ze středoevropského a východoevropského regionu. Úkolem zúčastněných filmových producentů, vyslanců světových filmových festivalů a zástupců filmových distributorů bylo propagovat a rozšířit kinematografickou kulturu směrem na západ. Filmoví tvůrci ze střední a východní Evropy představili asi jedenadvacet filmů, které se mají objevit v distribuci během letošního a příštího roku.

Maďarsko polsko slovenský film Nepohřbený muž režisérky Márty Mészáros byl uveden v hlavní soutěži

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Maďarskou kinematografii reprezentoval producent Lászlo Szabó, který představil dva filmy, mystické psychodrama A herceg haladéka (The Prince's Grace) a maďarská variace na "Sex ve městě" Csak szex...és más semmi (The Itch). Sekci uzavřela pohádka bez zázraků" Az igazi Mikuláš (The Real Santa). Polsko reprezentovalo šest filmů, například nejnovější film Krzysztofa Zanussiho Persona non grata či film Felikse Falka Komornik (The Collector). Naproti tomu Bulharsko se zúčastnilo s jediným filmem – Letete s Rossinant (Fly by Rocinante), slibně vypadající mozaikou ze života bulharských muzikantů s hudbou Gorana Bregoviče. Slovinsko zaujalo snímkem L...kot ljubezen (L...like love), ve kterém hrají českému publiku známí herci Labina Mitevska a Mikuláš Křen. Litva představila snímek Dievu Miskai (Forest of the Gods), Srbsko a Černá hora milostné melodrama Stvar srca (Heart's Affair) a Estonsko komedii Stiilipidu (Shop of Dreams).

Českou republiku zastupovalo sedm filmů – Blízko nebe režiséra Dana Svátka, režijní debut Petra Vachlera Doblba!, snímek Vladimíra Morávka Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, tragikomedie režisérské dvojice Pavel Göbl a Roman Švejda Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí, Restart režiséra Julia Ševčíka, O Indianos The E Pheňori Dana Wlodarczyka a snímek Jana Švankmajera Šílení.

Problémem filmů ze střední a východní Evropy je vedle komplikované expanze na západ, také malá přeshraniční rozšířenost v samotném regionu. Nejedná-li se o vícenárodní koprodukci, je uvedení filmů v další zemi zatím málo reálné. A mnohdy, jak se ukazuje právě například na karlovarském festivalu, je to na škoda věci.

Juraj Jakubisko na festivalu představil nový projekt Báthory

Foto: Dominik Hrodek

Překročit nejen vzájemné středoevropské hranice, ale také hranice na západ má ambice multikoprodukční projekt Báthory, který představil Juraj Jakubisko se svým týmem na tiskové konferenci. "Půjde o širokou evropskou koprodukci, neboť příběh se týká celé Evropy," uvedla producentka Deana Jakubisková Horváthová, která se objeví v jedné z menších rolí. Na Nižňanského knihu si brousí zuby více filmových tvůrců, mezi nimiž to nejdéle říká Zdeněk Troška. Podle režiséra Jakubisko vznikla už na tento námět řada scénářů, ale on chce předvést pravdivý příběh hraběnky Alžběty Báchory, jinak řečené Čachtické paní. "Můj film bude o velkém Uhersku a tureckých válkách. Nepřipravuji horor, ale akční politický thriller," řekl už dříve Jakubisko. Jeho snímek má poodhrnout roušku tajemství, vyvrátit krvavou legendu a ukázat, že už v době renesance šlo o politicko-mocenské intriky. Bohužel nikdo z týmu nechtěl prozradit obsazení hlavních ani vedlejších rolí. Natáčet bude na českých, moravských a slovenských zámcích, ale i v Rakousku a Maďarsku. S premiérou se počítá na konec roku 2006. Snad celý projekt nedopadne jako koprodukční megarozpočtový Jánošík, kterého před několika málo lety prezentovala v Karlových Varech, poté roztočila, ale dodnes pro finanční komplikace nedotočila Agnieszka Holand. Nebuďme ale přehnaně skeptičtí.

Mr. Blonde Michael Madsen v Karlových Varech

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

A závěrem...?

Doufám, že jsem se nenechal ve svém článku "unést jako Sharon". Letošní jubilejní ročník karlovarského filmového festivalu byl skutečně kvalitní. Porota vedená britským filmařem Michaelem Radfordem (jeho novinka Kupec benátský se na festivalu v předpremiéře rovněž promítala) rozhodovala o filmech v soutěžní sekci, která byla letos neobyčejně kvalitní. Na slavnostním zakončení vyhlásila nejlepším filmem polský snímek Mój Nikifor, režiséra Krzystofa Krauze, který tak dostal velkou cenu – Křišťálový globus za originalitu i realizaci filmu. Za jednotnou vizi si sám Krauze i odnesl režisérskou cenu. Do jisté míry paradoxní, ale plně zasloužená byla cena pro herečku Krystynu Feldman za roli starého malíře Nikifora ve stejném filmu. Soutěži jsme věnovali větší pozornost ve festivalovém karlovarském DiaBlogu.

2.červenec 2005: Tros Sketos se na své vernisáži v Galerii umění Karlovy Vary předvedli jako netradiční zpěvácí a tanečníci

Foto: Zuzana Havelcová

Celý festival doplňovaly doprovodné akce, z nichž jednoznačně dominovalo vystoupení Tros Sketos – Najbrt, Skála, Róna – na jejich vernisáži v Galerii umění Karlovy Vary. Oddychová zábava ve zcela nepředpokládaně zaplněné a vydýchané galerii. Zkrátka Tros Sketos k filmu patří. Aleš Najbrt dělá plakát a grafiku festivalu už dlouhé roky. Znělka z roku 2002, v níž trojice hrála, patří k divácky nejúspěšnějším. Tehdy, na rozdíl od letoška, David Ondříček zabodoval.

Ještě jedno jubileum se přidruženě a doprovodně slavilo, narozeniny má totiž Večerníček. Ten se promítal na festivalu vždy na dobrou noc. Pokud totiž někdo šel spát už ve dvanáct, nevím, já to nikdy nestihl.

Život začíná po čtyřicítce, uvidíme tedy, jaký bude ten příští rok. Vedle dobrých filmů, by měl mít oproti letošnímu ročníku trochu živější a komplexnější atmosféru. A pro jednou by mohly ustát monzunové deště.

Dominik Hrodek

Doporučujeme:

Závěrečná tisková zpráva 40. Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary 2005 (ve formátu PDF)

Soutěžní sekce 40. MFF Karlovy Vary 2005 (podle Film Servis Festival)

Alla luce del sole / Za bílého dne (Itálie): "Vrátil jsem se, abych pomohl dobrým lidem kráčet se vztyčenou hlavou," pronesl otec Giuseppe Puglisi, dosazený v roce 1990 palermským arcibiskupem do farnosti v rodném Brancacciu, na předměstí sicilské metropole, a zastřelený mafií v den svých narozenin o tři roky později tamtéž. Ve svém novém filmu se režisér Roberto Faenza obrací k pohnuté době, kdy mafie stupňovala agresi vůči italskému státu a prostřednictvím bombových útoků v Římě, Miláně či ve Florencii dokazovala svůj vliv i mimo "rodnou" Sicílii. Po více než deseti letech od násilné smrti kněze se Faenza vrací ke tři roky trvající Puglisiho snaze zabránit dětem ulice v postupném přerodu ve členy zločinecké organizace. Režisér a spoluautor scénáře se vyhýbá nabízející se laciné glorifikaci hrdiny a podává o jeho charakteru a skutcích až překvapivě lakonické svědectví. Nenápadnou naléhavost snímku podtrhuje vynikající herecký výkon Luky Zingarettiho v hlavní roli.	Kinamand / Číňan (Dánsko, Čína): Keld je instalatér a po pětadvaceti letech jej opouští manželka, otrávená letargií jeho duše i těla. Mlčenlivý muž se náhle ocitá před nelehkým úkolem – překonat apatii, která beze zbytku zaplnila jeho osiřelý byt. Náhoda jej přivede do čínského bistra, kde se seznámí s rozvětvenou rodinou majitele. A právě nový kamarád Feng po několika týdnech požádá Kelda o službu za patřičnou finanční náhradu. Má se oženit s Fengovou mladší sestrou a umožnit jí tak zůstat s rodinou v Dánsku. Slovo melodrama sice dnes už zní poněkud staromódně, ovšem druhý celovečerní snímek Henrika Rubena Genze dokazuje, že lze naplnit jeho žánrové schéma i bez hysterického týrání divákova nitra. Jemně laděnému a v náznacích vedenému vyprávění do značné míry napomáhá mlčenlivá intenzita hereckých výkonů hlavních představitelů. Keldova odzbrojující citová neobratnost tiše souzní s půvabnou křehkostí mladé Číňanky, ztělesněné greenawayovskou herečkou Vivian Wuovou.
The Queen of Shaba's Pearls / Perly královny ze Sáby (Švédsko, Velká Británie): Jack Bradley slaví osmé narozeniny a přichází o matku. Píše se totiž válečný rok 1944 a životy obyvatel Londýna jsou v neustálém ohrožení. Emily Bradleyová ještě stačí syna poslat k jeho babičce Lauře na venkov a vzápětí umírá v troskách poškozeného spitfiru, vracejícího se z akce nad francouzským pobřežím. O osm let později, stejného únorového dne, slaví Jack šestnáctiny a v Londýně umírá král. Toho dne u dveří domu staré Laury a ostatních příbuzných zaklepe s prosbou o pomoc mladá žena, překvapivě podobná zesnulé Emily – Švédka Nancy Ackermannová. Její zneklidňující přítomnost v domě prozáří Jackův dosud poklidný život – a způsobí pořádný průvan v nitru rodiny, jejíž touhy, nenávisti a tajemství už dávno potřebovaly provětrat. Stylové retro, odehrávající se na anglickém venkově, je vyprávěním o věcech třpytivých jako rodinný perlový náhrdelník – o dospívání, touze a paměti.	Tuning / Ladění (Slovinsko): Katarina a Peter žijí na první pohled ve šťastném a spořádaném manželství. Mají dvě dospívající dcery, Evu a Ninu, které jim dělají radost, zaměstnání, v němž se dokáží realizovat, byt, auto – zkrátka vše, co může život zpříjemnit. Ale jejich vzájemný vztah však po letech soužití uvázl na mělčině nudy a stereotypů. Všechno už tu bylo, všechno už prožili. Jejich společné dny jsou zoufale šedivé. Přestože znají své dobré stránky, vidí už jen ty špatné. Milování stejně jako manželské hádky mají pro oba předem známý průběh. Proto se pozorně rozhlížejí kolem sebe a hledají, každý pro sebe, novou šanci. I o rozvodu padne zmínka a úmrtí Katarininy matky by se mohlo stát křižovatkou na jejich společné cestě. Jenže ti dva nedokáží žít v pohodě ani spolu, ani bez sebe...
Sima-ye zani dar doordast / Portrét neznámé ženy (Írán): Stárnoucí architekt Ahmad Salavati najde na záznamníku vzkaz od neznámé ženy, která tvrdí, že se chystá spáchat sebevraždu a že jeho číslo zvolila náhodně. Byt na udané adrese však Ahmad nachází prázdný – potkává tam jen zneklidněnou přítelkyni neznámé. Společně začnou jeho vozem objíždět nemocnice, avšak po sebevražedkyni není ani stopy. Ve společnosti mladé ženy, která je stejně jako její přítelkyně herečkou, Ahmad podniká dlouhou pouť nočním městem. Během ní zažije několik zdánlivě nedůležitých událostí a setkání, která se v jeho znavené mysli postupně skládají do neklidného obrazu světa postiženého odcizením a pochybnostmi. Zamlklá mladá žena po jeho boku se stává průvodkyní, zavádějící ho nečekaně hluboko do jeho vlastní minulosti. Komorní psychologické drama debutujícího režiséra se dotýká témat paměti a osamělosti a svou tajemnou, zneklidňující atmosférou připomíná díla Andreje Tarkovského.	Fremde Haut / V cizí kůži (Německo, Rakousko): Třicetiletá íránská překladatelka Fariba chce ve Frankfurtu získat politický azyl. Protože německá strana zřejmě nebude její žádost akceptovat, Fariba začne v provizorní ubytovně pro uprchlíky počítat hodiny, kdy bude vyhoštěna. Úřadům totiž lhala: důvodem k útěku je její lesbická orientace, za kterou jí v Íránu hrozí trest smrti. Poté, co labilní íránský uprchlík Siamak (jenž již získal předběžné, časově omezené povolení k pobytu) na letišti spáchá sebevraždu, Fariba si ostříhá vlasy a přijme jeho identitu. Navzdory hrozbě deportace si v mužském převleku a s falešnými papíry sežene ilegální sezonní práci v továrně, kde se zamiluje do dělnice Anny... Drama se v odlišném žánru dotýká téhož tématu jako komedie Terminál (cizinci, kteří nedostanou povolení k vstupu do západní země, se ocitají na území nikoho). Zamýšlí se nad problémy islámských imigrantů v Německu i nad otázkou "vnitřního" exilu, který hrdinka prožívá v důsledku své sexuální orientace nejen v konzervativní islámské zemi, ale i v západní společnosti.
Mój Nikifor / Můj Nikifor (Polsko): Film vychází z autentických údajů o životě Epifana Drowniaka, proslulého jako naivní malíř Nikifor Krynický. V roce 1960 ho objevil malíř Marian Wlosiński, který se živil výzdobou lázeňských domů v Krynici, kde Nikifor nabízel rekreantům své obrázky. Nikifor se pak usadil v Marianově pracovně a ten, fascinován ryzostí a půvabem jeho výtvarného projevu, se ho ujal. Ve snaze pochopit fenomén zdravotně a mentálně postiženého muže Marian rezignoval na vlastní tvorbu i na rodinný život. Obětavě, bez odezvy a náznaku vděčnosti zajistil Nikiforovi sociální zázemí a v roce 1967 mu zařídil výstavu v prestižní varšavské galerii... Styl filmu je odvozen z naivistického vidění Nikifora, kterého v bytostném souznění ztělesnila osmdesátiletá Krystyna Feldmanová.	La vie avec mon pàre / Můj život s otcem (Kanada): Paul, rozevlátý třicátník a začínající spisovatel, bezstarostně proplouvá životem po boku své přítelkyně. Komisní a čísly pohlcený Patrick řídí farmaceutickou firmu a soukromý život se mu rozpadá před očima. Paul a Patrick jsou dva povahově naprosto odlišní bratři, které spojuje pouze příjmení a otec, po němž je převzali. V okamžiku, kdy se stárnoucí muž vrací domů s vyčerpaným kontem a podlomeným zdravím, jsou všichni tři donuceni ke společnému soužití v rozpadajícím se rodinném domě. Kanaďan Sébastien Rose rozehrává svůj druhý film jako intimní drama, pojednávající o věcech života se štiplavým humorem a nepatrným přídechem operní exaltovanosti. Příběhu vévodí bonvivánská figura velkorysého otce, celoživotního milovníka žen a dobrého vína, chápajícího svou náhlou sexuální nemohoucnost jako příležitost, aby přesunul veškerou pozornost na odcizené syny.
Sluneční stát (Česká republika, Slovensko): Ostrava. Dělníci Karel, Vinco, Tomáš a Milan právě dostali vyhazov z práce. Vztekat se nebo zoufat si nemá smysl: čtveřice kamarádů se rozhodne, že začnou podnikat. Dají dohromady peníze a od bývalých zaměstnavatelů odkoupí ojetý náklaďák. Počáteční optimismus brzy vystřídá zklamání. Štěstí jim nepřeje a zlomyslná náhoda jim staví do cesty jen další překážky. I v soukromí to hrdinové mají těžké: dobrák Karel se po manželčině úrazu musí starat o své tři dcery, rozvedený cholerik Milan se pokouší zachránit ze šikmé plochy dospívajícího syna, nervově labilní Tomáš nezvládá vztah s energickou manželkou a sukničkář Vinco zase zápasí s věrností své nové lásce – servírce Evě. Beznaděj je ovšem to poslední, co by si čtveřice připouštěla. Originální snímek režiséra Záhrady vzdáleně připomíná britské sociální komedie: zachovává si však výjimečný cit pro realistickou drobnokresbu prostředí a svébytný ironický humor.	A temetetlen halott / Nepohřbený muž (Maďarsko, Polsko, Slovensko): Imre Nagy, komunistický předseda vlády (1953–1955 a poté opět v roce 1956), se pro své odvážné postoje stal symbolem maďarského povstání, krvavě potlačeného sovětskou armádou. Se svou liberální vládou požadoval propojení státem řízené ekonomiky a sociálních výdobytků s politickou demokracií. Po porážce byl internován v rumunském Snagovu, poté uvězněn. Přes krutý nátlak nikdy neuznal Kádárovu dělnicko-rolnickou vládu. Po zinscenovaném procesu (1958) byl oběšen a anonymně pohřben. Klíčové etapy závěru jeho života jsou rekonstruovány střídáním dokumentárních záběrů a zinscenovaných pasáží, napovězených memoárovou knihou Nagyovy dcery Erzsébet. Film poukazuje i na širší souvislosti životopisně vymezeného dramatu, jehož historickou kontroverznost vystihují i Nagyovi životopisci Miklós Molnár a Laszló Szabó větou: "Byl-li jeho život otazníkem, jeho smrt byla odpovědí."
Voditel dlja Very / Řidič pro Věru (Rusko): 1962. Generál Serov si z Moskvy odváží varování a nového šoféra, pohledného Viktora. Ve vile nedaleko sevastopolské námořní základny pak Viktor bezděčně sleduje marné snahy kulhavé generálovy dcery o potrat. Generál tuší, že KGB ho chce obvinit z nezaviněné havárie, a činí protiopatření. Cítí, že ve Viktorovi má oddaného ochránce, a za příslib kariéry ho požádá, aby se s Věrou oženil. Ta se nejprve zpěčuje, ale nakonec svolí. Když generála začne pronásledovat KGB, Viktor projeví mimořádnou odvahu... Antisovětský patos filmu vyvěrá i z důsledné aplikace filmového stylu Chruščovovy epochy a z rafinovaného prolnutí její politické reality s melodramaticky pojednanou vrstvou intimní. Konfrontace způsobu existence tehdejší elity a obyčejných lidí nabídla hercům skvělou příležitost k vyjádření příznačné mentality a charakterů hrdinů.	Noriko no Shokutaku / Večeře u Ničilo (Japonsko): Rodinný portrét ze současného Japonska o generační vzpouře jinak poslušných dcer. Od filmů Nagisy Ošimy stále někde v japonském suterénu dříme silný generační nesoulad, který je hybatelem děje i v Sonově filmu, žánrově kolísajícím mezi psychothrillerem a filmy o dospívání. Sestry Noriko a Juka sdílejí na pokraji dospělosti nechuť ke svému otci, k jeho rituálům a hodnotám. Před lákadly sekty je nezachrání ani jejich laskavá matka. Nejdříve odejde z rodného domu v provincii starší Noriko, která se přes e-mailové chaty seznámila s dívkou Kumiko, za níž jednoho dne odjede do Tokia. Mladší Juka ji za několik měsíců následuje. Vedle Kumiko se jejich život naprosto promění – mají nová jména, nový život a nejsou v tom samy. Jejich otec se rozhodne získat své dcery zpět, ale setkává se s hradbou spiklenectví, již je těžké překonat.
La domaine perdu / Ztracené panství (Francie, Rumunsko, Itálie, Španělsko): Ve třech časových rovinách vypráví tvůrce příběh dvou mužů různé národnosti, spojených láskou k letectví, ale rozdělených osudy. Mladší, v Chile narozený Max už má na počátku filmu za sebou padesátku, když v něm střelba vojáků, kteří povstali proti pokusu Salvadora Allendeho o demokratické změny v Chile, probudí vzpomínky na jinou válku. Jako vojenský pilot tehdy vzlétal z Londýna do boje proti nacistickým stíhačkám, a když se jednoho dne vrátil na základnu, málem v novém instruktorovi nepoznal Francouze Antoina, který ho deset let předtím naučil létat. Tehdy bylo Maxovi sotva víc než deset, když se tam na vesnici v Chile sneslo z nebe sportovní letadlo a z něho vystoupil mladý muž, který se stal Maxovým učitelem a vzorem. S ním procházel hornatou krajinou, v níž potkávali vesničany putující na druhou stranu hor v naději, že najdou práci a obživu. Spolu zabloudili do tajemného panství, po němž druhý den marně hledali stopy, společně čelili výčitkám Maxova otce, v obavách pátrajícího po synovi.	Eize makom nifla / Taková krásná země (Izrael): Přes ostnatými dráty vymezenou izraelsko-jordánskou hranici blízko přechodu Arava přejde několik ukrajinských žen. Na druhé straně hranic je převezme bývalý policista Franco. Ten nyní pracuje pro gangsterského bosse, jenž v oblasti řídí organizovanou prostituci. Franco se začne sbližovat s Janou, po níž mezi prostitutkami pátrá obtloustlý farmář Zeltzer, jenž nalezl její tašku s fotografiemi jejích blízkých. Na Zeltzerově farmě pracující Thajci jsou trnem v oku tvrdému policistovi Elonimu, který je perzekvuje kvůli nezákonnému lovu. Sám se musí starat o handicapovaného otce a jediný, kdo mu může pomoci, je na hazardu závislý Filipínec Eddie. Ten je ale kvůli svému gamblerství zapleten s gangsterským bossem... V "multietnickém" geoprostoru se odehrávají tři na první pohled vzájemně nesouvisející příběhy, jež se postupně začnou propojovat. Mozaikovitě strukturované drama načrtává nepředvídatelný pohled na společenské poměry v oblasti ležící v blízkosti Mrtvého moře.

Filmové festivaly ve střední a východní Evropě

• koncem srpna
• http://www.sff.ba
• info-sffsff.ba

Sofia Internationl Film Festival (Bulharsko – Sofie)

• začátkem března
• http://www.cinema.bg/sff
• sfftechno-link.com

• přelom června a července
• http://www.splitfilmfestival.hr
• split.filmfestst.tel.hr

Prezident Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary Jiří Bartoška

Foto: Film Servis Festival

• začátek července
• http://www.kviff.com
• programiffkv.cz

• přelom listopadu a prosince
• http://www.poff.ee
• poffpoff.ee

• začátek listopadu
• http://www.filmfestivalcottbus.de
• infofilmfestivalcottbus.de

• začátek října
• http://www.titanicfilmfest.hu
• titanicfilmfestmailbox.hu

• polovina června
• http://www.arsenals.lv
• programmarsenals.lv

• konec března
• http://www.kino.il
• infokino.lt

• březen
• http://www.skopjefilmfestival.com.mk
• filmfestmol.com.mk

• první polovina října
• http://www.wff.pl
• festivwff.pl

• přelom května a června
• http://www.tiff.ro
• infotiff.ro

• konec června
• http://www.miff.ru
• infomiff.ru

• přelom února a března
• http://www.fest.org.yu
• pressfest.org.yu

• přelom listopadu a prosince
• http://www.iffbratislava.sk
• iffbratislavaba.sunnet.sk

• první polovina listopadu
• http://www.cd-cc.si
• jelka.stergelcd-cc.si

• konec října
• http://www.molodist.com
• infomolodist.com

(sestavil Dominik Hrodek)