Téma... Středoevropská moderní architektura

K otázce standardu současné architektury v České republice

Rekonstrukce Baťova mrakodrapu ve Zlíně

Foto: archiv

O moderní české i světové architektuře naleznete na knihkupeckých pultech celou řádku nejrůznějších knih. Pořádají se výstavy tvorby předních architektů, oprašují se pavučiny z těch již trochu zapomenutých. Mluvit o moderní architektuře je v současné době také snad i trochu módní. Pravdou je, že střední Evropa disponovala na poli architektury ve dvacátém století obrovským tvůrčím a myšlenkovým potenciálem. Stačí procházka po Praze, Brně a pochopitelně po sousední Vídni, která je doslova kolébkou moderní architektury. Stavby a objekty spojené se jmény Otto Wagner, Adolf Loos, Jan Kotěra, Pavel Janák, Bohuslav Fuchs, Jaroslav Fragner... bylo by jich hodně. Nové přístupy, nové definice. Unikátně pojatý český kubismus se snahou prorůst do životního stylu a životní styl funkcionalismu jako odrazový můstek do současnosti. Ale jak je na tom úroveň české architektury na začátku nového století a tisíciletí?

Otázka je to možná složitější než by se na první pohled mohlo zdát. Musíme se totiž ptát dále. Jak dalece dokázala architektura po jejím několik desítek dlouhém potlačování prostým stavebnictvím, pokřiveným režimním dogmatismem, tedy až na zářivé výjimky, navázat na úspěchy především první poloviny dvacátého století? A na druhou stranu, čím novým přispěla v době tvůrčí svobody k současným světovým trendům a co si z nich vzala? Už při letmém prohlédnutí ročenky Česká architektura 2003/2004 (vydala společnost Prostor – architektura, interiér, design) se zdá, že se dokázala vzpamatovat a plně rehabilitovat z doby, v níž ze šedivé zástavby bez větší originality čněly "avantgardní" Šumperáky. Úroveň některých dnešních špičkových realizací bez uzardění lze srovnávat se zahraniční konkurencí. A to i v oblasti rekonstrukcí. S velkým ohlasem v zahraničním odborném tisku se například setkala nedlouho po listopadu 1989 přestavba Galerie Benedikta Rejta ve starém pivovaru v historickém jádru města Loun od Emila Přikryla. Zakopaný pes je však jinde.

Emil Přikryl – Galerie Benedikta Rejta v Lounech (1993–1998)

Foto: archiv

Zaprvé určitě v oné "špičkovosti". V České republice opravdu vzniklo v posledních patnácti letech na stovky unikátních a špičkových staveb, o nichž jistě stojí za to mluvit a mohou být vzorem vynikající architektonické zástavby. Bohužel také vzniklo a stále vzniká mnoho staveb, které města, vesnice i krajinu hyzdí a problém špičkovosti je tak definován naopak obecným standardem výstavby, který se sice zlepšuje, ale jen velmi pomalu. V devadesátých letech začal boom v oblasti výstavby satelitních městeček na loukách za velkými městy bez většího akcentu na infrastrukturu a pod tvrdým diktátem investičních firem, krájejících krajinu na malé kousky a vytvářejících na ní smutně barevná městečka jak z kreslených pohádek. Od společenských, ekonomických i kulturních center za pochopitelné neexistence sociálních vztahů odříznuté objekty bydlení, se později staly terčem obecné kritiky. Nedůležitým není ani ekologické hledisko, neboť člověk dojíždějící dvacet kilometrů každý den za prací autem do centra spotřebuje i tomu odpovídající energii. A potom už je jedno, jestli bydlí v nízkoenergetickém domě, míní renomovaný architekt Josef Pleskot. Poptávka po malých pozemcích za městy však ve zmenšené míře pokračuje a nadále mají nejdůležitější slovo investoři a developerské firmy. Vedle toho se za městy a povětšinou u dálnic, podobně jako i jinde na světě, objevilo množství nearchitektonických neforemných kostek funkčních objektů dusících pochopitelně nejen vizuálně, ale také v rozvoji, města uvnitř.

Na svědomí to v obou případech jistě měla nedostatečná rozvinutost tehdejší transformující se společnosti a uvolnění  ekonomicko-sociálních vztahů. Jistou roli dodnes hrají limity ve vnitřní zástavbě památkami doslova přeplněných českých měst a malá schopnost především komunálního sektoru reflektovat reálnou situaci v oblasti ochrany památek, urbanismu a potřeb nové výstavby. Současní architekti, projektanti a investoři živě diskutují o standardu bydlení, problematice urbanismu a jeho dosahu na krajinu, ekologii a především vztahu ke člověku a jeho životnímu stylu, jen velice často naráží na mnohdy nesmyslné nařízení, omezení či nepochopení. Zatím tak můžeme jen vzhlížet k takovým výstavám současné architektury, jakou pomyslně představuje příkladně "nový" Berlín.

Josef Pleskot – průchod valem Prašného mostu (2001–2002)

Foto: archiv

Se současnou českou výstavbou nepochybně souvisí i problém dalšího "zakopaného psa", který tkví v určité tradičnosti české společnosti a tím také architektury. Přední český historik architektury Rostislav Švácha si ve své několika cenami ověnčené publikaci Česká architektura a její přísnost – Padesát staveb 1989-2004 všiml pevné svázanosti současné špičkové architektonické tvorby na území České republiky právě s tradicí navázanou na obdivovaný meziválečný funkcionalismus. Ve studii, která publikaci předchází, cituje klasiky moderní architektury a odhaluje tak, že dnešní českou architekturu charakterizuje přísnost až upjatost. Chybí jí výtvarná hravost, možná i vzletnost a lehkovážnost. Vzpomeňme, co možná až vyhroceně svými stavbami kritizoval Hundertwasser nebo na jihu Evropy Gaudí. Dnešním příkladem architektonického vizionáře, který o klasické římse a pravých úhlech tvrdí, že jsou přežité, je český rodák Jan Kaplický.

Otázkou však zůstává, jestli onen postfunkcionalismus přeci jenom není současnému bydlení přeci jenom blíž. A nezbývá než doufat, že také standard výstavby u nás se mu v kvalitě bydlení, jak ji v idejích definoval, rychle přiblíží.

Dominik Hrodek

Doporučujeme:

• Rostislav Švácha: Česká architektura. Padesát staveb 1989–2004. Praha 2004
• Česká architektura – Czech Architecture 2003/2004. Praha 2005 (Jako příloha k ročence jsou přiloženy Rozhovory s architekty 01 od Petra Kratochvíla)

Obálka knihy Rostislav Švácha: Česká architektura. Padesát staveb 1989–2004

Obálka knihy Česká architektura – Czech Architecture 2003/2004

Maďarská sakrální architektura 1. poloviny 20. století

Bertalan Árkay, Aladár Árkay, Římskokatolický kostel ve Városmajoru 1929, 1931-38

Foto: archiv

Maďarská moderní architektura není příliš známa ani u nás ani ve světě, nezabývá se jí téměř žádná odborná literatura v jiném jazyce než v maďarštině a přitom ve 20. století, hlavně v jeho 1. polovině, vznikla v Maďarsku pozoruhodná díla, velmi oceňovaná v zahraničí. Maďarská architektura rozhodně nebyla izolovaná, studenti po absolutoriu většinou na Technické univerzitě v Budapešti odcházeli za účelem dalšího studia do Vídně, do Paříže nebo do Itálie, a tak jejich realizace postupně ovlivňovala nejen vídeňská moderna, Art deco nebo Bauhaus, ale i italské novecento nebo reminiscence byzantských slohů.

Nové technologie spolu s dobou přinesly i nový vzhled kostelů. V Maďarsku vyrostlo obdivuhodné množství nových sakrálních eklektických staveb (byť jich nebylo tolik jako v Československu, kde stavební boom v této oblasti zapříčinila především nově vzniklá Československá církev husitská), jejichž architektura je zajímavou směsí Balkánu, pseudostylů a myšlenek západní bílé architektury. Moderní kostely začaly ale v Maďarsku vyrůstat podstatně později, až ve druhé polovině 30. let. Nejvýznamněji byl se stavbou kostelů spjat Bertalan Árkay (1901 - 1971), který začal projektoval svůj první kostel ve 27 letech (spolu se svým otcem Aladárem).

Bertalan Árkay, Votivní kostel v Moháči, 1932

Foto: archiv

Již během prací na kostelu ve Városmajoru navrhl a realizoval votivní kostel v Moháči, který hojně cituje byzantské styly a připomíná spíš mešitu. Do Moháče se mimojiné Árkay přestěhoval na několik let po 2. světové válce a provedl zde ještě jednu rekonstrukci kostela.

Jak se u kostela ve Városmajoru projevuje vliv Bauhausu, tak další Árkayova stavba, sv. Kelemén v Balatonlelle z roku 1943, může prozrazovat jakýsi zpožděný vliv Petera Behrense, u něhož Árkay na konci 20. let ve Vídni studoval.

Gyula Rimanóczy, Františkánský kostel v Budapešti (1936)

Foto: archiv

Stavbě kostelů se věnoval až do své smrti, postavil např. kostely v Ceglédu, v Taksony nebo Györu.

Další zajímavou postavou maďarské sakrální architektury je Gyula Rimanóczy, který se proslavil hned svou první kostelní stavbou františkánského kostela v Budapešti na náměstí Pasarét (1936), který je považován za nejvýznamnější moderní kostel v Budapešti vedle římskokatolického kostela ve čtvrti Városmajor od Árkaye. Nerealizovány zůstaly bohužel velké návrhy pro diecéze v Györu, Székesfehérváru nebo Veszprému, jakož i menší projekty (např. pro Hatvan). (Pozůstalost po Rimanóczym odkázal jeho syn Jenö Maďarskému muzeu architektury, kde jsou čas od času k vidění i tyto návrhy, naposledy v roce 2004). Rimanóczy významně ovlivnil svými stavbami maďarskou poválečnou architekturu.

Bertalan Árkay, kostel sv. Keleména, Balatonlelle, 1943

Foto: archiv

Oba dva zmínění architekti a jejich díla jsou jen zlomkem zajímavého celku, kterému u nás s výjimkou odborných kruhů není věnována žádná pozornost. Maďarská architektura stále čeká na své "znovuobjevení" v rámci nějaké rozsáhlejší studie.

Jan Křivinka