DIALOGDavid Vávra

Nejlepší sklo v architektuře je okno. Rozhovor s Davidem Vávrou

"Blbý ulici se nevyhnete, zatímco rádio můžete vypnout," říká architekt David Vávra (1957), se kterým jsem se sešel v jeho oblíbené kavárně na Vinohradech. Při kávě a doutníku jsme si povídali o jeho práci a zálibách. Má realizované mnohé projekty. Je často vidět v televizi, kde popularizuje architekturu nebo cestuje po stopách Emila Holuba. Hraje v divadle Sklep. A není tomu tak dlouho, co vystavoval svou kolekci porcelánu. Jeho aktivity jsou mnohostranné a rozsáhlé.

David Vávra

Foto: Dominik Hrodek

• Dominik Hrodek: Vy máte kavárny rád, viďte?

David Vávra: Kavárna je místo, kde vznikají pozitivní energie. Kavárna má v sobě danou určitou společenskou komunikaci a atmosféru. Mám rád kávu, kouřím doutníky a nerad bych se dočkal zákazu kouření, protože i ten dým ke kavárnám patří.

• Vlastně ani nevím, jak Vás díky mnohostrannosti Vašich aktivit, oslovovat. Jste více architekt, herec nebo výtvarník?

Mým povoláním je architekt, mám to v občanském průkazu, alespoň co se týče titulu, a také se této profesi asi nejvíce věnuji. Ostatní, i když mi architektura přináší také radost a častokrát je to hobby, jsou jen radostným rozptýlením. Ale nedá se to tak úplně říci, protože nevíte, jaký moment života se kde promítne. Krásná klička ve fotbale se vám může objevit na porcelánovém hrnku jako okrasa. Takže nevím, kde se jeden obor prolíná do druhého, protože všechny jsou propojeny a je to spíše krásná možnost a obrovský štěstí, že se mohu vyjadřovat v takto rozdílných disciplínách. Doba je k tomu naštěstí nápomocná.

• K architektuře se ještě vrátíme, ale i ve své ostatní tvorbě a činění máte hodně veliký akční rádius. Chcete si prostě všechno vyzkoušet nebo je to nevázaností Vaší fantazie, která Vás žene kupředu?

Cítím to také jako pocit tvorby, která je nová a inspirativní. Také se hodně jedná o věc náhody a kupříkladu také tyto porcelánové hrnky ke mně přišly šťastnou shodou okolností. Dělal jsem stánek pro Český porcelán a oni mne spíše z jakéhosi rozmaru pozvali na jedno hrnkové sympozium. Byl jsem pak na těchto sympoziích třikrát a vztah k porcelánu se prohluboval. Už jen pro to, že člověk musí někam jet, udělat návrh a alespoň ty tři dny tam tvořit. U keramiky to začalo, že jsem dělal dárky k vánocům. Na porcelánové sympozium jsem měl tu drzost jet, protože jsem se tak mohl dostat k jinému materiálu. Vůbec nelze srovnávat porcelán s keramikou, protože keramika má v sobě jakousi hrubost a až folklórní barevnost, živelnost a spontánnost, kdežto porcelán je tak nějak estetickej a křehkej. Snažil jsem se ho dělat, co možná nejtenčí. Dokonce mým ideálem by byl čínský porcelán, který je průsvitný jako papír. To už je ale technologicky náročné. Hledal jsem subjektivní a křehkou formu. Některým to na sympoziu přišlo až ženské, s ženskou estetikou (směje se).

David Vávra

Foto: Dominik Hrodek

• František Vízner kupříkladu říká, že ideálem misky jsou dvě spojené dlaně..

Nevím, jestli to takto můžu filozoficky definovat, tolik se tomu zase nevěnuji. Mám ale hrnky, které jsou dlaňové a určené k pití východních čajů, s čímž jsem je už dělal. Mají v dekoru čínské znaky a čajové lístky. Jsou jiné hrnky, které beru jako kávové, s oušky, a u nich jsem se snažil o jakousi křehkost a jemnost kávy. Na kafe s mlékem by to bylo zase jiné. Záleželo na tom, jaký hrnek mi ten rok přelít přes nos, takový byl výsledek. Proto nemohu v tomto smyslu říkat obecnější zákon. Každý má něco svého do sebe. Hrnek je přítel, zvláště je hrozně rád dávám a naopak některé mám rád, protože si vždy na dotyčného člověka, co mi hrnek daroval, rád vzpomenu. Když někomu hrnek dám, jako bych mu dal kus života a také on, když z hrnku ráno pije, také si na mne vzpomene. I když možná si na mne nevzpomene.

• Jeden architekt mi nad svým porcelánem řekl, když jsem z něho páčil názor na sklo v architektuře, že nejlepším sklem v architektuře je okno. Vraťme se tedy k architektuře. Jaké v ní má sklo nejlepší využití?

Kdo to měl tak briskní úsudek?

• Hádejte.

To jsem někdy řekl? No děkuji. (směje se) Ale každopádně dlouhodobějším mým názorem je, že nejdůležitější je světlo. Světlo vytváří veškeré prostory, protože když nebudeme mít v místnosti dost světla, nerozeznáme odstíny některých barev. Důležitost osvícení prostoru modeluje architekturu. Vychází slunce a barva fasády se mění, proto také řada malířů žije v poušti, neboť tam se barva nemění a modrá je modrá. Ve středoevropských podmínkách se světelnost a tím i barva neustále mění. I s tím musí architekt pracovat.

David Vávra

Foto: Dominik Hrodek

• To definoval funkcionalismus. Mimochodem, jaký styl architektury je vám nejbližší,je to funkcionalismus?

Ve dvacátém století asi ano, ale mám i období, která jsou mi ještě mnohem bližší. Jestli se dělí tvůrci na romantiky a pragmatiky, či lidi uvažující emocí a lidi uvažující rozumem, tak mě se spojují ty emoce s rozumem?mám pak možná raději období poněkud dekorativnější než je funkcionalismus.

• A jak se díváte na neofunkcionalismus?

Mám u funkcionalismu častý pocit zneužití, jako módního trendu u toho čemu říkáme neofunkcionalismus. Když se dělá krychle, s vyabstrahovanými prostory, je na druhý pohled poznat, kdo došel výsledkem ke krychli vývojem. Jiný udělá krychli automaticky a je to plochý, ale řada lidí to nepozná. V tom je pro mne ten neofunkcionalismus trošku ošidný. Podobné je o s přestavbami. Důležitý je prostor a vnitřní organismus. Když se starý rodinný dům pravoúhle omítne, není to ještě funkcionalistická stavba.

• Jaký typ staveb tedy máte rád?

Víte, mám rád stavby každého období. Pro mne je důležitá zmíněná prostorová kontinuita. Z historického a možná i trochu sentimentálního důvodu mám rád i tzv. Husákovskou architekturu, která zasahuje mojí paměť a zobrazuje svět mého mládí, kdy jsem intenzívně vnímal své okolí, zprostředkovaně skrze nesmírně pokleslé a dekadentně komunisticky dekorované prostory. Je to podobné, jako když se nás lidé ptají, které ze Šumných měst máme nejraději. Odpovídáme opět otázkou: Máte raději svého chlapečka nebo holčičku? Většinou odpoví, že nevědí, ale teď jsme byli na jedné diskusi, já tam po tisícáté položil tuto otázku a tam se zamyslel jeden pán a suverénně řekl: Holčičku! Ne, to asi není úplně nejlepší příklad. (směje se) Ale abych přešel k vaší otázce a uchopil jí nějak seriózně. Mám pochopitelně rád z každého období jednak ta mistrovská díla, která byla dějinotvorná a ukazovala směry vývoje, jednak se už shovívavě dívám na všelijaký paskvil a něčím mne okouzlují i sídliště.

• Tak to mockrát děkuji za jasnou odpověď? Jaká je vaše vlastní zkušenost se sídlišti?

Ne, vážně. Ta sídliště mne okouzlují množstvím prožitých životů. Život na sídlišti se často degraduje, ale mnohdy může být opravdovost vztahu větší než ve funkcionalistické vile. Vžívám se zde do situací jiných lidí, sám jsem na sídlišti skutečně nikdy nežil. A je pravdou, že základy k životu na sídlišti položila ona opěvovaná meziválečná avantgarda, kam to dospělo je věc jiná.

David Vávra

Foto: Dominik Hrodek

• Líbí se Vám současná nová zástavba Prahy?

Praha příliš zastavět nelze.. V Praze už toho moc neuděláte, maximálně na okrajích. Tam zase vznikají solitéry různé kvality. Připadá mi, že se plýtvá půdou. Na druhou stranu je zarážející přechod měřítek, protože dříve měřítko staveb směrem od středu města klesalo a zmenšovalo se. Od doby sídlišť, ale hlavně dnes se všemi obchodními zónami, které město obklopují a svírají, je tomu jinak. Velké a zpupné se pyšně zvedá na okrajích měst. Architektura tak ovlivňuje hodně lidí. Blbé ulici se nevyhnete, zatímco rádio můžete vypnout. Dneska na malých pozemcích vznikají velké baráky bez urbánních hledisek. Zájem investorů je prodat pozemky, udělat nejpřímější ulici, tu osázet skříňkami s energií a potom se všechno staví podle katalogů. Kvalita je hodně podobná těm sídlištím. Vadí mi to. Přitom normální výstavba je levnější než ta katalogová.

• Připomíná mi to obrázek z učebnice přírodopisu o dělení buněk. Skladiště obepínají město, občas to někde praskne a vyvalí se jako další buňka, v tomhle případě "baroko". Sídlo bez tradiční infrastruktury a sociálních vztahů..

Jenže ta přírodní buňka alespoň roste. Zatímco zde je nová výstavba jen poházená bez možnosti dalšího smysluplného růstu. Katalogovým způsobem to naprší. Nejde ani tak o estetiku, ten barák může převléknout kabát, problém je ve špatném založení. Dříve, když se stavělo sídlo, stavitel se snažil o náves nebo o náměstí, snažil se to udělat urbánně. Existovala hierarchie prostoru a lidé měli v sobě nějaká pravidla. Katalogy jim pravidla nedají. Na druhé straně vznikají ale také dobré a kvalitní stavby. Vznikají hrozně levné domy. Nedávno jsem viděl domy, které se daly postavit za milion a půl. Nebo za necelý milion dvoupatrový dřevěný domek. Nádherný. Chce to jen nápad a využití správného materiálu.

• Máte nějaký oblíbený materiál nebo podle čeho se vlastně určuje materiál stavby?

Každý dům je adekvátní svému materiálu a požadavkům investora. Architekt by měl být trochu sluha a naslouchat, aby věděl, v čem chce dotyčný člověk žít a ne mu vnucovat své představy. Architekt tam bydlet nebude. Každá parcela a každý typ člověka vyžaduje nějaký materiál. Nelze to říci obecně, ale na bydlení mám rád dřevo a kámen a samozřejmě cihlu.

David Vávra

Foto: Dominik Hrodek

• Je poznat, že příliš nemáte rád časopisy o bydlení.

Nemám rád katalogizaci a zdá se mi, že těch časopisů je strašně moc v poměru k výstavbě. Časopisy jsou už na všechno. Na záchod, předsíň, obývák?

• Říkal jste, že klientům se má naslouchat, ale jak často se stane, že jejich představy nelze realizovat nebo se to naopak neztotožňují s Vašimi představami? V takovém případě odejdete?

Ono je to možná trochu jinak. Většinu domů, které jsme dokončili, patřili kamarádům nebo lidem blízkým třeba generačně. Často se s lidmi, kterým děláte dům, sblížíte. Jakmile tam byla nějaká neshoda, nedopadlo to dobře. Ale obecně platí, že klient už dnes dobře ví, ke komu jde a co může očekávat.

• Máte hodně realizací interiérů, velice známý je příkladně bar Práce nebo s Františkem Skálou restaurace v Paláci Akropolis. Děláte interiéry raději než ostatní projekty? Mám dojem, že se v nich můžete více vyřádit a popustit uzdu své fantazie. Co je základním předpokladem pro řešení interiéru?

Dříve jsme dělali interiéry hodně, dnes už moc ne. Je to o štěstí, náhodě a o potkávání lidí. V ateliéru projekty příliš nesháníme, spíš za námi sami jdou. Jednou jsem chtěl dělat posilovnu a spojit v ní svět fantazie a fyskultury. Vznikla tak Posilovna kapitána Nema. Návštěvníci tam dřou a perou se přitom s těmi rytinami plnými žraloků a chobotnic. Vždycky to musí mít nápad, musí to být čitelné, neopakovatelné. Hospoda, kterou si prostě zapamatujete. Na druhou stranu mám také docela rád interiéry podniků, kde si to jejich majitel splácá po svém bez předvádění se a exhibování architekta. (směje se) Ale když má mít interiér nějaký názor, musí být absolutní. Například kavárna ze šedesátých let musí být provedena s dokonalou iluzí šedesátých let.

• Šedesátá léta jsou Vám velice blízká, viďte?

Ano, mám tu dobu rád, je spojená s naivním mládím a s poněkud lichou vírou, že člověk s technikou předělá přírodu. Díky tomu, že technika člověka žene nahoru do kosmu, má tím prostor být básnivým. A také v obrysech architektury, která je po sorele stalinského útlaku jistým uvolněním. Šedesátá léta jsou o nepravidelných tvarech a zborcených plochách. Touto organickou formou jsou mi velice blízké.

rozhovor pro Revue DIALOG 2005 a glassrevue.com