DIALOGLadislav Lábus

Funkcionalismus má v současné architektuře stále vliv. Rozhovor s Ladislavem Lábusem

"Občas se některé ideové aspekty přehánějí až na hranici únosnosti a klientovi pak dům neslouží, což se může stát jak u funkcionalismu, tak minimalismu, tak bublinovité architektury. Důležité je vždy uvažovat, jak se bude dům užívat, udržovat a po pravdě řečeno i stavět," říká pražský architekt a pedagog prof. Ladislav Lábus (1951)."

• Dominik Hrodek: Dneska jste byl na obhajobách diplomových prací, jak to dopadlo? Jste spokojen s výsledky? Jací jsou dnešní studenti architektury?

Ladislav Lábus: Myslím, že jsou šikovní i když občas je málo cítit zájem o studium a tvůrčí zápal. Asi toho mají hodně, velká část z nich při škole pracuje a je to trochu znát.

• Jak jsou na tom v konkurenci se zahraničními studenty? Mají dostatečné možnosti?

Ladislav Lábus

Foto: Dominik Hrodek

Jsou docela dobře vybavení. Ona každá škola je trochu jiná. Je pravdou, že u nás je stále základ vzdělání poměrně racionálně zaměřený, studium má relativně praktický charakter na rozdíl od některých zemí, kde jsou architektonické obory více humanizované nebo výtvarněji zaměřené a pracuje se více s koncepty. Tam je sice člověk končící školu více vybaven na koncepční způsob přístupu k zadání, ale o praktických aspektech architektury a stavitelství toho tolik neví. Tento model spíše spoléhá na to, že se student v praxi tyto věci doučí, zatímco návyk koncepčního a tvůrčího způsobu myšlení se v praxi již většinou nezíská, pokud nebylo součástí studia.

• Je snaha k nám v architektonických a stavebních oborech tyto přístupy zavést?

Částečně lze tuto snahu vysledovat, ale existují na to rozdílné názory. Hodně takových škol je v Americe, kde není vzdělání akreditované a garantované státem a školy mají velmi rozdílnou úroveň. To, že máte vysokou školu, tam tolik neznamená, pokud chcete vykonávat samostatně praxi, musíte se podrobit tvrdým zkouškám. U nás je státnice stále obrovsky cenným papírem. Sice musíte potom dělat autorizaci u komory, ale u této zkoušky se pouze ověřuje a zkoumá jak jste nabyl schopnosti a poznal praktické věci související s výkonem profese - jak vést kancelář nebo jak se orientujete v legislativních věcech. Už vás ale nikdo nebude zkoušet z toho, co potřebujete pro svoji profesi, pokud na to máte státní zkoušku, třeba z technických předmětů, navrhování nebo dějin architektury. V Americe ať vystudujete sebelepší školu, jdete stejně pod přísnou kuratelu zkoušek, které de facto nahrazují státnice a zkoušejí Vás od začátku, ze základních předmětů jako je typologie, stavitelství, stavební fyzika atd.. V tomto modelu mohou být školy mnohem svobodnějšía některá si může víc vzít za své podporovat kreativitu. Naopak v modelu našem, založeném na státním dohledu, více závisí na tom, co ta která škola odučí, protože výkon profese architekta je velmi zodpovědné povolání, obdobně jako profese lékaře nebo právníka.

• Znalosti a dovednosti dnešních studentů architektury jsou podhoubím pro vývoj architektury u nás. Jak je na tom současná česká architektura? A to i ve srovnání se zahraničním stavem? Stavby v tuzemsku se téměř neobjevují v prestižních oceněních typu Ceny Miese van der Rohe. Čím si to vysvětlujete? Mluví se v zahraničí o české architektuře?

V zahraničí se příliš se o českých stavbách a moderní architektuře, která se u nás staví, nemluví. Dostat se do povědomí Evropy je dlouhodobější proces a je pravdou, že jsme pro něj také zatím mnoho opravdu významného neudělali. U nás se sice architektura za poslední léta zlepšila, ale více ve své špičce než ve svém běžném standardu. A zároveň architektura na západě šla zatím dál a my se přiblížili tam, kde byla v evropských zemích před pěti nebo deseti lety. Musíme si přitom uvědomit, že architektura není žádným doháněním vlaku. Mě hodně zajímá ten již zmíněný standard a to, jak dobře se všeobecně staví, více než jestli pár architektů už doběhlo vlak a dovedlo do něj naskočit. I když i to by bylo příjemným zjištěním.

• Vím o Vás, že často kritizujete výstavbu současných satelitních městeček. Pojďme se bavit o standartu bydlení, jak je na tom česká společnost co se týče kvality výstavby?

Já bych nerad dovedl náš rozhovor do této dnes velmi jednoduše pojmenovatelné banality. Pravdou je, že když se podíváte na prvorepublikové stavitelství, teď záměrně nemluvím o architektuře, tak cítíte určitou hodnotu, standard, kvalitu řemesla. Je z toho znát, že jak ti, kteří dostávali, tak ti, co nabízeli, věděli, co je to standard a kvalita. To se už trochu vytratilo a často se nabízejí spíše kulisy.

• Jaká jsou největší úskalí současné "standardní výstavby"?

Nelze nevidět, že i standard stavební kultury se v posledních letech pozvedl, vzhledem k míře úpadku této profese to nebylo zase tak obtížné, ale zatím spíše v té materiální, technické rovině, která však není dostatečně kulturně zažitá. Naopak nezažitá přemíra možností a výrobků stavební výroby vede k fetišismu a projevům nevkusu.

• Proč se staví satelitní městečka v takové podobě v jaké se staví?

Protože to je nejsnadnější způsob jak s minimálním rizikem realizovat poměrně jisté zisky. Koupit pole, rozkrájet ho na parcely a investovat pouze do infrastruktury je investičně relativně nenáročné, míra zhodnocení investice se nedá srovnávat s dalšími kroky, které by mohly zajistit z hlediska sociálního, ekologického i architektonického hodnotnější formy výstavby. Např. formy intenzivnějšího využití území jako řadové domy, atriové domy atd.. Právě nekoordinovaná individuálnost jednotlivých realizací isolovaných rodinných domů, při dnešní nestabilizované stavební kultuře, patří k nejsmutnějším projevům této výstavby. Podobu výstavby, při snaze developerů ponechat vývoj výstavby na individuálních rozhodnutích stavitelů, určují také omezení daná legislativou např. Obecnými technickými podmínkami pro výstavbu, které nepočítají a nepodporují intenzivnější hustotu výstavby rodinných domů. Pokud chcete realizovat řadové domy nebo ve světě aktuální formy husté struktury nízkopodlažní zástavby, nemůžete pouze určit parcelaci, ale musíte investovat i do vlastních staveb nebo alespoň v obecné poloze definovat jejich formu.

• Lze přesto poukázat na zdařilé projekty satelitních objektů obývání?

Myslím, že výstavba ve Vonoklasech, ačkoli se původní koncepce vytvoření souboru staveb kvalitní moderní architektury zcela nenaplnila, je příkladem velmi dobrého standardu. Jistě lze najít i další příklady, většinou se vyznačují tím, že developer nabízí konkrétním investorům jednoznačně definované prostředí formou nabídkových projektů vil nebo alespoň nabídkou daného seznamu kvalitních architektů. Příznačné je, že tento postup je dnes již celkem samozřejmě volen u exluzivních lokalit jako Tichá Šárka, Hanspaulka atd.. Investice do nadstandardního rodinného domu musí být garantována regulací kvalitního prostředí celé lokality. Neomezená individuálnost satelitní výstavby není projevem kvality, ale naopak. Bohužel tento aspekt poznají stavebníci většinou příliš pozdě.

• Jak modelovat společnost, aby se pozvedl standard a kvalita?A jak zároveň docílit jistého individuálního přístupu při výběru bydlení či interiéru? Narážím zde na v architektonických kruzích často kritizované "katalogové bydlení".

Problém výstavby rodinných domů není v současné době založen na nedostatku individuálnosti, spíše naopak. Tam kde je výstavba formována jednotněji, vzniká hodnotnější prostředí, což zpětně ovlivňuje kvalitu bydlení možná více než bezbřehá individuálnost. A pokud jsou stavebníci odkázáni na výběr z katalogu nebo si nechávají radit, tak velmi záleží na časopisech, které nabídku dělají, ať jsou to katalogy nebo revue zaměřené na zahrádkáře, chalupáře, stavitele domů a tak dále.I v komerčních časopisech se v poslední době objevují zajímavé věci a na rozdíl od doby před deseti lety tam pronikají stále více. Tehdy to byly dva naprosto odříznuté světy a v těchto časopisech jste nenašel z architektonického hlediska žádnou zajímavější věc.

• V komentáři k Vámi navržené vile ve Vonoklasech jste řekl cituji: "Nenabízeli jsme dům, ale životní styl, se kterým se obyvatelé ztotožnili. Z toho vyplynula podoba vily." Jaký je vztah ke klientovi? Přicházejí klienti s jasnými představami o budoucím bydlení nebo jim spíše jakousi představu či vizi dáváte až vy?

My už se v poslední době seznamujeme s klientelou, která ví, co od nás může očekávat. Což ještě u Vonoklas nebylo. Ale průběh je obdobný, v první chvíli se nebavíme o formě, ale o způsobu života, různých vazbách, čemu dává klient přednost v životě a ve vztahu k bydlení. To se týká jak jednotlivých místností, tak třeba vztahu k zahradě. Teprve z toho si skládáme názory, postřehy a začínáme lepit dům dohromady. Výsledná podoba domu je samozřejmě ovlivněna také prostředím a okolím stavby.

• A představy klientů?

S představami klientů je to různé, někteří mají jasnější představu o výrazu než o stavebním programu, někteří naopak mají jasno o stavebním programu a nemají konkrétní představu o výrazu stavby. Ale jak jsem říkal, vzhledem k tomu, že v poslední době jsou naše projekty hojně publikované i v komerčních časopisech, naší stavebníci většinou vědí za kým jdou. Občas zasahují klienti do projektu až během stavby. Například stavíme dům, v němž byl původním požadavkem bazén, ale klient si to nakonec rozmyslel.

• Jak se díváte na případné budoucí přestavby či dostavby vlastních staveb? Máte jejich neměnnost alespoň v jistém časovém horizontu pojištěnou nebo si jejich vlastníci do staveb mohou zasahovat v podstatě jak chtějí?

To je velmi složitá a choulostivá otázka. Naším krédem sice je návrhem pokud možno neomezovat budoucí užívání domu, ale zároveň se snažíme definovat jasně prostory a výrobky, které budou vytvářet jeho charakter. Velmi záleží na tom, jak se klient ztotožní s návrhem, proto nikdy nevnucujeme příliš avantgardní a konfliktní řešení, protože je nám jasné, že nebudou pochopena a nakonec vždy zvítězí život a schopnost uživatelů staveb vstřebat a využívat jejich formu a provozní řešení.

• Stavěl byste klientovi, který by přišel s pozemkem v satelitním městečku?

My už jsem jeden takový projekt dělali, byl skutečně uprostřed této novodobé výstavby na malých parcelách. Naopak nás to zadání docela zajímalo. Známe několik realizací kvalitních rodinných domů v takovém prostředí, jejichž hodnota se vzájemně s okolním prostředím nedoplňuje, spíše působí konfliktně. Zkoušeli jsme se vyhnout tomuto syndromu a vytvořit neutrální prostředí, které uspokojí nároky na moderní bydlení a zároveň nebude výrazným projevem distance od okolní zástavby.

• Jak to dopadlo?

Projekt se bohužel nerealizoval, vše skončilo u studie. Klienti tvrdili, že by stavbu později rádi realizovali, ale už jsme o nich neslyšeli. Je škoda, že jsme si tento přístup nemohli ověřit v praxi. Mrzí mne to, protože to považuji za vážné téma současnosti. Je pravda, že osobně bych si kupoval pozemek někde v definovaném prostředí, u kterého budu vědět, jakou bude mít výslednou podobu. Nechtěl bych stavět v takto nestabilizovaném prostředí. Zároveň nepatřím k těm, kteří by museli bydlet tak daleko za Prahou. Ona i dopravní zátěž, vycházející z takto masivní výstavby na okrajích města bude mít svůj dopad na způsob života. Myslím, že v Praze je spousta plochy, která by se měla využít.

• Máte dojem, že je v centru Prahy ještě ve větší míře kde stavět?

Určitě. Vezměte si, že jsme v centru Holešovic a kolik je zde volných a nezastavěných pozemků a ploch. Dráhy mají obrovské latifundie uprostřed Prahy jako žižkovské nákladové nádraží nebo obrovské pozemky v Holešovicích. Teď už se snad rozhýbaly akce na pozemcích Masarykova a kolem Hlavního nádraží. A to se pohybujeme pouze v lokalitách relativně hodně blízko centra, mnoho dalších stavebních pozemků je na periferii Prahy. Podobně tomu je i v jiných větších městech.

• Nejen s historickým centrem Prahy souvisí vztahy a věčná diskuse s památkovou péčí o ochraně mnoha objektů. Jistě jste se s památkáři setkal příkladně u rekonstrukce oceněného paláce Langhans. Jak vidíte čekou památkovou péči, není to spíše boj za skanzen než za živé město?

Ano, v Praze bývají s památkáři problémy a horší je, že se snahou prosadit současnou architekturu narážíte stále častěji i na místech, kde by člověk takové problémy neočekával. Kupříkladu územní plány mnoha obcí zpracované na začátku devadesátých let, vycházejí z představy, že rovná střecha nepatří do krajiny a prostředí malých obcí a předepisují u všech nových staveb šikmé střechy. Spoustu územních plánů je nesmyslně naregulovaných proti moderní architektuře. Často se jedná o prostředí, kde stejně převládá architektura dvacátého století. Zarážející je protikladnost postojů. Jedni tvrdí, že historická hodnota Prahy je vývojem posledních let ohrožena, druzí přirovnávají současný způsob omezení nové výstavby k vytváření skanzenu. V centru Prahy se přitom vystavělo spousta nových domů, spousta se jich rekonstruovalo a nelze asi říci, že město nežije, přesto pravdou je, že názor na to, co se má chránit a co má být volné je různý u jednotlivých lidí a mění se i s dobou. Často se věc vyhrocuje z obou stran, ale mám dojem, že se podmínky stále více utahují. Sami památkáři Vám dneska řeknou, že Langhans by dneska už asi neprošel, což je škoda. Přitom v dnešní době se v odborné veřejnosti více mluví proti svázanosti minulostí, zatímco před deseti lety se naopak považovalo za normální chránit formálněji tradiční prostředí a podřizovat těmto postojům i výraz nových staveb. Chápu oba postoje, ale chtěl bych se dočkat doby, kdy budou památkáři účinněji chránit to staré a méně mluvit do podoby nového.

• V evropských metropolích je v současné době spíše trend dávat dohromady staré a nové, spojovat tradici s moderním.

Na druhou stranu ne všechny nové stavební počiny vyzní pozitivně, nové vstupy se také nemusí podařit. Kupříkladu ve Vídni ta nová stavba proti Štěpánovi (Penthause Stephansplatz) nic nového centru města nepřinesla. Spíše se dá říci, že se nepovedla. Ale postavil ji Hans Hollein a tak bude za pár let také památkově chráněná a už tam asi zůstane.

• Meziváleční funkcionalističtí architekti to neměli s prosazováním svých vizí také příliš lehké. Býváte často nazýván minimalistou nebo neofunkcionalistou, v čem si myslíte, že je architektura meziválečného období a především funkcionalismu přínosná pro dnešní architekturu, a tím také společnost, a čím na ní lze v praxi navazovat?

Nemám moc rád tyto nálepky, ale pravdou je, že funkcionalismus má dodneška stále vliv. Dá se říci, že přestože se svět rychle mění před očima, stále zřejmě žijeme ve stejné době a vyznáváme stejné ideály jako funkcionalisté. Architektura tehdy udělala obrovský skok, reagovala na nové technické podmínky - začala využívat konstrukční možnosti železobetonu, ocelových konstrukcí, používat velká okna - a zároveň reagovala novým myšlením na nově nastolené sociální podmínky. Kladla si otázky související s tím, k čemu má vlastně architektura sloužit. To nám zůstalo do dnešních dnů, přibyly nové problémy - udržitelný rozvoj stále více propojeného a globalizovaného světa. Poučením pro současnou diskusi o vlivu památkové péče na vývoj města může být i poznání, že ačkoli patřím k obdivovatelům funkcionalismu, jsem velmi rád, že se všechny vize té doby nepodařilo naplnit. Oprávněnost obav ochránců památek souvisí s potenciálem možností moderní společnosti. V dnešní době máme neomezené prostředky zničit historické prostředí našich měst během několika roků. Přeneseně řečeno, stavebnictví dnes disponuje prostředky srovnatelnými se zbraněmi hromadného ničení, což vyžaduje jiný způsob regulace zásahů do svobody projevu architektů a investorů.

• Cítím, že je to hodně o ideálech a o definici kvality bydlení, které zůstávají spolu s dokonalejším zpracováním materiálu a novými technologiemi. Dneska lze jejich ideály zhodnotit a možná, že funkcionalisté předběhli dobu?

Ano, když vidíte současně dobový automobil před funkcionalistickým domem z let třicátých nebo dvacátých, tak ten vůz zestárl hrozně, zatímco barák vypadá stále moderně a takřka současně.

• Přesto ale současná architektura není jen neofunkcionalismus, viďte?

Architektura nyní zažívá druhý výrazný a hluboký odklon od funkcionalismu, je možné sledovat zárodky nového období. V minulosti, ať už to byl brutalismus nebo mezinárodní styl či dnešní minimalismus, vycházely tyto směry z funkcionalismu. Jeden velký zlom přišel načas s postmodernou, která byla v naprostém rozporu se základními funkcionalistickými tezemi. V poslední době se stále více prosazuje v architektuře směr, který se snaží vědomě odloučit od funkcionalismu a reagovat na fakt, že žijeme v době počítačů. Zachází se přitom jinak s prostorem, domy už nemají pravé úhly, ale jsou jakýmisi bublinami. Pracuje se s křivkami a měkkými tvary, které se dříve bez počítačů jen velice těžko projektovaly a také realizovaly. Doposavad se tyto amorfní domy obtížněji stavějí, ale časem možná technologie dospěje i sem a za pár let budou takové projekty mnohem reálnější než jak vypadaly někdy v šedesátých letech, kdy se expresívní a hodně avantgardní bublinovitá architektura začala poprvé kreslit.

• Hraje v takové architektuře větší roli vnitřní prostor než vizuální dojem?

Řekl bych, že je to o obojím. Hodně dnešních staveb má sklon zacházet nově s prostorem i s vnějšími objemy jejich hmot. Je to zcela nová filozofie, která chce být dále než byl funkcionalismus, který byl sice lehký a vznosný, proti tradiční stavbě postavené z cihel, dovedl se vzpínat, ale tato nová architektura je opravdu atektonická. Zakladatelům funkcionalismu jako byl Corbusiere velice záleželo na kompozici fasády, zlatý řez byl pro něj pořád veliké dogma, i když s jinak pojatým tvarováním než tradiční stavby. Počítačová architektura tohle nebere. Vzory má spíše v organické geometrii.

• Je znám přístup architekta Franka Gehryho, který projektuje domy pomocí softwaru používaného k navrhování letadel.

Ano, právě ten software umožňuje takto nově uvažovat. Je jen otázkou nakolik se zakotví a jestli se tím lidé nepřesytí, jako se přesytili postmodernou, která byla výkřikem deseti patnácti let. Dodneška rozumíme některým argumentům, ale nikoho by dnes asi nenapadlo stavět paladiánské vily. To se možná stane i se zmíněnými dnešními novými koncepty architektury. I když nepřehlednost a jistá chaotičnost návrhů je jistě lákavá a člověk má na první pohled pocit, že se tím architektura vyrovná světu virtuální reality a počítačů, možná se toho brzo přejíme. Přichází zřejmě nová éra, která bude mít na příštích třicet nebo čtyřicet let stejný vliv na život a bydlení, jako měl funkcionalismus, ale možná, že si nakonec člověk stejně uvědomí, že už má nestálého, nezakotveného, stále se měnícího prostředí počítačů dost a nadále bude rád užívat normální obydlí mezi se čtyřmi rohy, do obydlí, které je snadno čitelné.

• Máte oblíbený materiál?

Používáme hodně přírodní materiály a necháváme je navíc působit v obnažené podobě s přírodním povrchem. Příkladně ocel je ošetřena jen bezbarvým lakem, aby byl vidět surový materiál, to samé děláme s omítkami. Máme to rádi, ale v poslední době mám pocit, že bychom mohli trochu změnit repertoár, ale upřímně nevím, co je lepšího a hezčího. Líbí se mi i moderní interiéry, které používají plasty, ale osobně bych si tím, kromě ryze funkčních, technologických výrobků, své okolí nevyzdobil.

• Jak se stavíte k luxferům, mám dojem, že zaslouženě zažívají rehabilitaci?

Máme je rádi, měli jsme je jednu dobu hodně v oblibě a pořád jsme snili, že postavíme z luxferů celý barák. Jednu dobu to vypadalo, že postavíme s architektkou Šrámkovou v Brně dům s předsazenou fasádou z luxferů, ale zase se to nepodařilo. Nedávno jsme je použili na skleněnou podlahu balkonu domu na Hanspaulce. Luxfery se dají dobře použít jak v exteriéru, tak v interiéru. Ve Smíchovském pivovaru mají tento materiál velice pěkně použitý. Rozděluje kanceláře a chodbu, pěkné a funkční.

• Moderní architektura je hodně spojená se sklem a většina z toho, co se dneska staví je výrazně prosklená. Je to více estetická nebo funkční záležitost?

Určitě estetická, ale také funkční, protože sklo patří k trvanlivým materiálům a jeho životnost je spíše daná životností konstrukce, která ho nese. U současných staveb lze například díky technickým parametrům dvojskel propojit velmi intenzivně interiér s exteriérem. To jsou dnešní možnosti, u zakladatelů funkcionalismu ještě neměly skleněné prvky potřebné parametry. Dějiny moderní architektury jsou psané i možnostmi sklářských technologií. V civilizovaných zemích trvanlivost a nízké náklady na údržbu znamená strašně moc, protože kvalitně provedený výrobek vydrží dlouho a finančně se i přes vyšší pořizovací náklady vyplatí. Nemusíte na něj každých pět let posílat údržbáře, lakýrníka apod. Lidská práce je stále více drahá a ovlivňuje to také architekturu. To, že se staví skleněné domy je tedy ovlivněno také tímto aspektem. Souvisí to také s rozvojem technologií, skleněné fasády už začaly být natolik sofistikované a efektivní, že dovedou rozumně nakládat s energetickou bilancí staveb, ale zároveň jde i o módu a ideovou věc. Skleněné domy vyhovují současné touze architektů nedefinovat jednoznačně podobu staveb a nezabývat se kompozicí fasády, k opláštění se použije pouze anonymní rastr skleněné struktury. Když už nelze dělat zcela amonní a amorfní bublinu, která by nejvíce odpovídala současným počítačovým trendům, sklem se k tomuto ideálu lze alespoň přiblížit, připomíná více integrovaný obvod. Je to jen síť. Udělat zeď a do ní díry přijde některým mladším architektům stejně zastaralé, jako těm mladým funkcionalistům ve třicátých letech minulého století připadalo zdobit fasády. Přiznám se, že mám baráky s vědomě dimenzovanými a komponovanými dírami pořád rád a asi u toho zůstanu.

Prof. Ing. Arch. Ladislav Lábus (nar. 1951 v Praze) vystudoval architekturu na pražském ČVUT, do roku 1991 pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, spolupracoval s architektkou Alenou Šrámkovou. V současné době má vlastní architektonický ateliér Lábus AA, od roku 1990 vede ateliér studentů na fakultě architektury ČVUT. Mezi nejznámější realizace, z nichž mnohé získaly prestižní ocenění, patří Vila ve Vonoklasech, Dům s pečovatelskou službou v Českém Krumlově, Rekonstrukce bytového domu Na Smetance, Rekonstrukce paláce Langhans s dostavbou bydlení ve Vodičkově ulici v Praze, Rekonstrukce vily Palička na Babě nebo Rodinný dům v Podbabě. Spolupracoval s Janem Línkem, Josefem Pleskotem, Borise, Redčenkovem, Lenkou Dvořákovou, Dagmar Prášilovou, Pavlou Burešovou, avidem Marešem, Martinem Matiskou a dalšími. Současnými členy jeho týmu jsou architekti Norbert Schmidt, Tomáš Balej, Petr Cimbulka, Marek Nábělek a Vít Krušina.

Doporučujeme publikaci:
Architekt Ladislav Lábus. Vydala Galerie Jaroslava Fragnera a Dan Merta v souvislosti se stejnojmennou výstavou v Praze roku 2004.