PolemikaKritika

Hrob si architekt už sám nepostaví

Letní procházka slavnou pražskou vilovou kolonií Baba je něco stěží popsatelného. Domy jako z učebnice dějin architektury, i ty úplně obyčejné, lidé fascinovaní genialitou prvorepublikových architektů i místní pejskaři, kteří vůbec nechápou, proč se jejich klidnou čtvrtí motá taková spousta podivínů s foťáky a spadlými čelistmi.

Pavel Janák (1882-1956)

Foto: archiv

Od smrti muže, který stál na počátku toho všeho, uplyne příští rok už půlstoletí. Architekt Pavel Janák, tvůrce urbanistické koncepce babské kolonie, byl – pro někoho logicky, pro jiného symbolicky – po své smrti v roce 1956 pohřben na blízkém půvabném hřbitůvku u kostela sv. Matěje. Byl, ale už není. O hrob se nikdo nestaral, a hlavně nikdo za něj neplatil – a tak ho hřbitovní správa po několika letech zrušila. Tvůrce, který navrhl desítky mezinárodně proslulých staveb, tak skončil bůhvíkde ve společném pohřebišti. Konec symboliky i veškeré logiky: zanechal nám tu ohromné kulturní bohatství a z kapes turistů, kteří se sem kvůli němu a jeho druhům z oné požehnané generace táhnou lán světa, pro nás nepřímo tahá další a další peníze; my jsme mu nebyli schopni zaplatit hrob, který by stál tolik, jako soubor jeho statí v jednom ze středopražských antikvariátů, jež dnes žijí právě z takových osobností, jakou byl a zůstává Pavel Janák.

Pardubické krematorium od Pavla Janáka je známé také z filmu Spalovač mrtvol

Foto: archiv

Ke svým moderním architektům jsme se chovali a chováme zvláštně. Jan Letzel v Japonsku vyprojektoval nejvýznamnější tamní stavby druhého desetiletí dvacátého věku: po návratu do své "domoviny" nedostal kloudnou zakázku a zemřel společností zcela zapomenut v blázinci. V zemi vycházejícího slunce je dodnes ikonou, pořádají se o něm konference a točí filmy, jeho Průmyslový palác jako vůbec jediná stavba v Hirošimě přežil šestý srpen 1945. Doma jsme mu umožnili jednu jedinou realizaci v ospalém městečku Mšené – Lázně. Z Japonska se jako slavný a úspěšný architekt vrátil i Bedřich Feuerstein, pět let se tu pak pokoušel prorazit bludný kruh závisti a ignorace, než se sprovodil ze světa. Stejně skončil i Emil Králíček, po němž za jeho života ani desítky let poté neštěkl pes a dnes mu pořádáme retrospektivní výstavy jako jednomu z našich největších kubistů. Za jeho vrcholné dílo prohlašujeme nádhernou lucernu stojící v Praze na Jungmannově náměstí, jejíž autorství jsme devadesát let přisuzovali někomu jinému. Hrob jsme zatím žádnému z těch tří nešťastníků zrušit nestihli.

Josef Chochol (1880-1956)

Foto: archiv

V případě světoznámého Josefa Chochola jsme si dokonce takticky ušetřili práci a ani mu žádný hrob nezřídili: Autor trojice v cizině snad nejcitovanějších českých kubistických realizací v Praze pod Vyšehradem si za války zadal s okupanty, byl pak vyloučen z SVU Mánes, prakticky vymazán z kulturního života a zemřel izolován od světa ve stejném roce jako jeho někdejší spolubojovník z nepočetných řad pionýrů kubismu Janák. Urna s Chocholovým popelem se dva roky povalovala na hřbitovní správě v Karlových Varech, poté ji poslali do Prahy a strčili do starého hrobu jakýchsi vzdálených příbuzných. Nikdo o tom nevěděl a nikdo se o to nestaral. A nikdo nemusel rušit hrob: ten totiž zanikl sám od sebe. Pošetřili jsme tedy nejen peníze jako v Janákově případě, ale i spoustu energie. A ty architektonické poklady, co po obou zůstaly, nám už nikdo nevezme. Můžeme si gratulovat.

Jen až si budeme za rok slavně připomínat padesát let od úmrtí dvou vynikajících umělců, nebudeme mít kde.

Jiří Endler
autor je publicista